Tišinou noci odplývající
a vanoucí v dál pryč
milostivě, a vděčně i,
jak růžin povolná už vůně,
pojednou jsem přitom vytušil,
čemu, že pozvolna mě učil
po všechna léta rodný kraj –
tomu, že s poezií
je to jako s vřídly, pro něž,
aby byly, mnoho pod zemí
dlouho musí být a kvasit
a pak stoupat vysoko
v sloupech čirých očist,
a nadto s rozpjatými křídly.
No comments:
Post a Comment