Ach, kolikrát v dětství mně stávalo se,
že když roztržitě v náhlé zapomnění
ohléd jsem se jako malý Orfeus,
byť i zcela nemotorný a pořád
nic víc pouhé pláně, to sám
namísto vytoužené Eurydiky
byl jsem tím, kdo zmizel
a svět zatím jinam poodešel
a já jen se sebou jsem zůstal
v čase, který pro mne zastavil se
podoben odkryté antické soše,
jež v ústraní a v tichosti a tajně
čímsi nevýslovným žije,
a dokonce i dýchá, a to,
co dýchá, ale není vzduch
v té chvíli mimo všechny chvíle.
No comments:
Post a Comment