Tuesday, November 22, 2011

Praha Střed


(Vzpomínka na prosinec roku 1984)

„Jak osamělá jsou nádraží!“
            Ivan Bunin

I v duši v které už už rozednívá se
Přítmí noci se často ještě drží dole
A tudíž jsou lidé jako údolí
A jsou lidí jež jsou hory

A jsou samoty – samoty rostoucí
Uprostřed velikého města
A zvláště na nádraží za noci
Kdy i vláčky jsou špinavější
A život pokrytý lezavým chladem
Choulí se a motá s námi do únavy

Tu balíky z Moravy a s vejci
Šinou si to až do pyšné Prahy
A s nimi se blíží k nám
Smutnění neklid a vzruch
– vánoční svátky 

Tu na záchodky o kus dál
Chodí štamgasti s opicí
A za nimi ztracenci a hošíci
Dál v škobrtavém procesí
S lunou a se zvířaty

Tam opouštěná fantazie dosud
Čeká jak slečna u vagónu na kohosi
A mizíc splývá s modravým nádražím
Jak tělo se šaty když rozechvěje se
Před polibkem půlnoci

A lidé jsou pobledlí a zamčení
A každý hledí si svého jež ne dávno tak
Ztratil jak korunu s pannou a husitským štítem
Pod pláštěm deště jenž na léta přikryl
I její křídla i jeho zelené peří

Thursday, November 17, 2011

Zahrádka u Kostelce nad Vltavou



Kdopak zvonek v té kapličce ještě rozezvoní?

Po návsi babky si to šinou
– křehký krůček malý sun
Šátky vonějí jeřabinou
A s hůlkou kotví na zemi

Ves je plná babích lét
Jež ti jejich paměť
Ovinula kolem
Poraněné hlavy

A z žlutobílé kapličky
Zas je kopretina
A zas z krámu voní
Klučenický chléb 

A dům v zahradě
S rybízem a kosatci
Drží chlad a mlčí
Jak studánka v srdci

Wednesday, November 16, 2011

Jo, Ostrov

Od kláštera až k Zámku princů
(Okamžik z Ostrovské Zámecké zahrady)

Jdeme starým parkem poprášeným světlem
Jež ničí kroky nikdy neodmetou
A jež chce nám připomenout cosi
Snad v neznámo před zimou na jih ulétlý dotyk

Snad život založený u obrázku s kněžnou od pana Trnky
A ona není nic než brokátem a zlatem
Okorunovaná smrt a černý stín
Než i k ní promluví
Ze zahrady věčná poezie

Snad že již dávno byli jsme tady a kolem nás
Stály nepohnuté sochy jež chtěly se jen otevřít
Tak jako my ale prozatím nevěděly jak
Ne již tu nejsou jsou jen opouštěné stromy

A bílý zámek do něhož vjíždět se má na koni
A jenž sám uprostřed tu loví
V átriu u sebe pod střechou
Milence či pořečtěné anděly

A od kláštera kolem kostela a staré školy
Bystřice se učí jak moudře ukonejšit
Svůj hravý lehký třpyt a spěch

A jsou věci mezi nebem & zemí
Mezi ní a jím a mezi hlavou a srdcem
Na něž nemůžem se ptát
A na něž platí jen
Mírný zkoumavý dotyk
A zatajený dech

Místu, odkud vyšla má prvá haiku

Nakladatelství Oftis nad Orlicí

„Karel Kábrt je Kramerius.“
            Jiří Chum

Kniha rozevřená jako kraj
Na hladkém papíru
Tam l k h
A déčka
Jak přirozené stromy
Vyrůstají nad ostatní

A jenom samohláskám
Které zdobí zpěvné čárky
Je dáno popolézt jak vínu
Po bíle vonící novotě výš

A čípak tajný smysl
Vine se jak moudrý had
Podél hřbetu
S kapkou nesmrtelnosti
Spočívající na jazyku
Zatímco přesné zářezy
Ukolébávají prsty?

Tuesday, November 15, 2011

Jedna na úvod

Listopad je v půli
A pojednou z údolí ven
Vyšly sněhobílé mraky

Jak vědomí jež chtělo by
Půvab bytí pochytit
A jež ale skoupé
Je na dotyk

Neboť jde o to jak
Stanout v pevném objetí
A na té čisté kráse nic
Neporušit ni neztratit