(Okamžik z Ostrovské Zámecké zahrady)
Jdeme starým parkem poprášeným světlem
Jež ničí kroky nikdy neodmetou
A jež chce nám připomenout cosi
Snad v neznámo před zimou na jih ulétlý dotyk
Snad život založený u obrázku s kněžnou od pana Trnky
A ona není nic než brokátem a zlatem
Okorunovaná smrt a černý stín
Než i k ní promluví
Ze zahrady věčná poezie
Snad že již dávno byli jsme tady a kolem nás
Stály nepohnuté sochy jež chtěly se jen otevřít
Tak jako my ale prozatím nevěděly jak
Ne již tu nejsou jsou jen opouštěné stromy
A bílý zámek do něhož vjíždět se má na koni
A jenž sám uprostřed tu loví
V átriu u sebe pod střechou
Milence či pořečtěné anděly
A od kláštera kolem kostela a staré školy
Bystřice se učí jak moudře ukonejšit
Svůj hravý lehký třpyt a spěch
A jsou věci mezi nebem & zemí
Mezi ní a jím a mezi hlavou a srdcem
Na něž nemůžem se ptát
A na něž platí jen
Mírný zkoumavý dotyk
A zatajený dech
No comments:
Post a Comment