Zdávna se nesmrtelnost naše soudí, zvažuje a měří při východu duše z Podsvětí podle slova, slova poezie

 

Česká Paměť a egyptská Maat – dvě sobě ztrativší se sestry.

 „K čemu je pravda, když člověku ještě nenarostly pro ni srdce ani uši?“

ptal se čistě rétoricky učený rabín z chrámu Velké Jámy

 Nic nelze přeskočit ani překročit, k čemu jsme slepí. Ale tak ani nalézt to nejde.

 

Vyvážit lze slovem svět,

protože i Bohovi

záleží čas od času,

aby slovo bylo, i hlas,

 

které vytáhly by z hlubin,

nový blahodárný svit, jak

s prameny i pohoří to činí.

Ale proč čas od času jen,

 

a ne stále, anebo i věčně,

pokud duše v duši žije si

a k sobě stále živá rodívá se?

 

Je-li světlo boží, slovo poezie,

vždy a všude však, pak jde o to,

zda my sami umíme ji naslouchat.