Kdysi hlavní třídu v rodném mém městě
pokrývalo chmýří bílé
z vysoko vzrostlých topolů, vzpřímených
i štíhlých jak kostelní svíce.
Ale s kým si o tom pohovořit teď
a z uhlíku vzpomínky plamínek
toho, co bylo, a věčně už je,
i když kdesi přehluboko skryté,
rozechvět a vzkřísit, a tím
i uchopit, co již tehdy bylo
a oč však nikdy, ani tehdy,
z nás nikdo nezavadil slovem?
A čím je potom člověk, do nějž
tolik zasel k sklizni příští čas?
No comments:
Post a Comment