„Smysl a touha života je být pro nás
i mezi námi znovu rozezněnou poezií,“
chtěla tuším tehdy říct.
Bosé nohy v parku prý se našly zas,
a dokonce i s tváří duchaplnou,
kde lze ze rtů ambrozii sladkou
volně, vlaze brát si, nabírat a pít
po polibku, po libosti, hladce, oble
shora dolů – sobě v hebkost okvětí
a svému tělu, když se v bělost v létě
od ramenou k lýtkům lnoucí rozsněží.
A právě tak chce opálena při dotyku
bouřit se i temnět, rozblýskat se na časy,
protože jen zblízka se láska lásce zasvětí,
a píseň ve dvou, harmonii, světlo vyčte
ústy z pleti, a světlo po kraj naplní ty oči,
které svědčí, že život je v ní známou poezií.
No comments:
Post a Comment