Balada o staré jihočeské kapli

 

 

Ta vesnická kaple

je vlídný, malý Bůh,

jemuž pod stříškou

to klinká, když mu paní

 

za šňůrku přijde zatahat.

A kabátek má pěkný, žlutý

jak kamzičník či hledík

nebo jemná prvosenka

 

nebo slečna smetánka,

však bílý je po krajích,

jako by se kopretinou,

co hádá naše lásky,

 

toužil jednou stát

i s tím zvonkem,

který z vížky malé

ohlašuje pouť,

 

na niž kamsi

do daleka

každá duše

ze vsi jednou

pobere své

 

saky paky,

do uzlíčku

svých pár

švestek, řkouc:

 

„Maucta, braši,

ač hluboký mám

kořínek, cesta nová

dál mi jít však velí!“

 

A Bůžek kaple

na návsi tam bude

sedět – pykat za vše

i každý jejich hřích.

U moře

 

Pěna, s níž se moře dvoří

a v náruči otvírá vzduchu,

na břehu ulpívá a splývá.

A prý právě z těchto šatů

na svět přišla božská Afrodita,

 

kde nebe a zem a povětří,

rozšuměné mezi nimi dvěma,

jedno do druhého vchází,

umírá a v nové formě

rozeno vrací se a vstává.

 

Slyšíš, slyšíš, jak z nitra věcí

vlna, v níž se stále ještě nese

přes věky a nesčetné časy

nehynoucí zvuk počátku světa

zvedá se, ozývá, zve a promlouvá?

 

A dokonce i v paprsku, jenž šátrá

tam, kde na hřbetu omamně a líně

krasavice leží jak kniha, jejíž listy

obracet chce prst, sám Bůh blaze zní

a hraje o ticho, jež ve mně rozeznává.