Ta vesnická kaple
je vlídný, malý Bůh,
jemuž pod stříškou
to klinká, když mu paní
za šňůrku přijde zatahat.
A kabátek má pěkný, žlutý
jak kamzičník či hledík
nebo jemná prvosenka
nebo slečna smetánka,
však bílý je po krajích,
jako by se kopretinou,
co hádá naše lásky,
toužil jednou stát
i s tím zvonkem,
který z vížky malé
ohlašuje pouť,
na niž kamsi
do daleka
každá duše
ze vsi jednou
pobere své
saky paky,
do uzlíčku
svých pár
švestek, řkouc:
„Maucta, braši,
ač hluboký mám
kořínek, cesta nová
dál mi jít však velí!“
A Bůžek kaple
na návsi tam bude
sedět – pykat za vše
i každý jejich hřích.
No comments:
Post a Comment