Hladina shrnuta
až k netknutí,
jež se při úsvitu
volně s nebem završí
a jež jen s pietou
mohlo by se narušit
jak těla, když v sebe
pod prsty si plynou
v omráčivé splynutí,
kdy pod vějířem ramen
dýchat znovu poprvé mne učí
a v jejich lesku zblízka
snadno je tát i ve ston tonout
a jak motýl pylem opilý
v květu, kalichu, zachycen
zatřepat se a rozvířit ji křídly.
To pro oči se mámivě a vratce
odívá a rozednívá, a oči samy
jsou jak ovoce, jež na stopkách
do poznání k ní snáší se a roste,
jemuž nelze odolat
a jež zapovědět
bylo by velikým hříchem.
Ale to tajemství,
před nímž každý
básník zastaví se,
nutno je milostně luštit,
avšak taky v sobě nalézat i tušit.
Podobně je-li rovněž Bůh,
pak i v nás i ve všem
je a žije též i její písmo,
přes něž proto, aby promluvilo,
proběhnout se musí
hlas, co ví, a pohled, který zná,
jak láska, jež dokáže rozhrnout,
rozechvět, rozeznít, duši rozezpívat,
jak světlo co milost čarující oku
na hladinách zrána svahující,
svlažující, zvažující hladce
vstřícná splynutí dvou našich plamenů.
No comments:
Post a Comment