S Mirkem Kovaříkem o poezii

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Básník je starobylý pojem,“

Mirek Kovařík řek v interview

pro Kulturu v létě roku 2013.

A ta starobylost pramálo

je schopná mašírovat

krokem současného věku,

 

který smetá z poezie

ono tajemno a jemno,

o němž čtenář

dříve ještě znával,

kdy duše i vášeň

ještě naznak spolu

 

dokázaly ležet

a se srdcem uvnitř

pohromadě spát

a z náznaků

nová abrakadabra,

živé kouzlo čarovat,

 

„Sezami, otevři se!“

kudy pramínek, bystřina,

nebo i povodeň a řeka

ven se lásce hrnou

z výhní, pánví i úst

rozkošných abeced,

 

do jejichž podkroví a pater

chodíme se zastihnout a žasnout

a kde cestě za smyslem

lásku potichu lze vyznat

jak při peripetii onehdy

jednou pod deštníčkem,

 

kdy každému, kdo rozumí a dýchá

náhle rostou oči na vrch hlavy,

oči nové, jinačí, a svět

od země až do nebes se mění,

svou nemožností z mnoha

k světlu zasažen a nemocen.

 

Neboť poezií je nutno umět

stále žít a planout,

a nejen chvilku o neděli

navečer, anebo

když se sejde dav

a je mu třeba něco říct.

 

Poněvadž vše je ztraceno,

když plamínek žádný nevznikne

a nic se v duši, pokud ještě je

(a pakliže už není, to už vůbec),

neutvoří, neuloví, nechytne,

nezastihne – neprobudí.

 

Neboť i na duši a její sluch

je třeba míti štěstí,

a štěstí, to je setkání,

setkání dvou, kdy dva

sobě stávají se křídly,

a k tomu nezbytné je,

 

aby člověk i národ sám

zas toužili se vznést,

kde znovu jde o duši,

o smysl, o naději,

o modlitbou s láskou

rozvířený vzduch.

 

Ale kde báseň

tratí svoji zlatou niť,

kdy upřímnost

počíná v ní utichat,

pak mře a sama

zevnitř vysychá

 

stejně jako milenci,

jak i žena a muž,

když smysl pro zázrak

a pro krásu selhal

jim, umrtveným

mezi sebou pro cit.

 

Ne, poezie neumí

mrtvé k mrtvým přemostit.

K poezii nutno je mít dispozici,

něco v srdci – něco opravdového

ještě v oné pokladnici –

hudbu, její pohyb – osu – sklon,

 

zatímco jsou národy i mnoho lidí,

kteří i po předčasné smrti dál tu žijí

jako mrtvý duch – bez lásky, bez hudby,

bez vášně, bez poezie – stále čekajíce

na ten druhý, jiný, neexistující den,

na sebe jiné a na život jiný –

 

Ale kde se duše dneska ještě rodí,

jež jsou v sobě posvěceny

zlatou září poezie

a jež ji nesou, opatrují

jako boží dar?

Kde je ten kořen,

 

jenž se nedal stít?

A kdo ještě staví jazyku

jeho sloupoví i hradby,

jeho tvrz i chrám?

Kdo se světlu světa,

jeho výsostnému slovu,

 

nechce zohyzdit se sám.

Neboť ryzí poezie,

to je odloučení,

odloučení sebe sama

od duševní smrti,

a není jiné, ani horší smrti,

 

smrti, kde již nelze milovat,

kde již nelze světla dotek

k sobě nést a v sobě číst,

o lásce vědět, lásce pomáhat

a stranit, a znovu láskou znít –

do básně k sobě odcházíme si,

 

v intimissima, kde z to tam

až za smrt – za život i čas,

hluboko až za krev i za tvář

lze dotknout se a sblížit

a z dechu stvořit výpověď

míjením – duši odhalený hlas.