Linka mezi Stow v Ohiu a Mariánskými Lázněmi v Čechách

 

Svět by si měl dávat pozor na čaroděje

a básníky v mizerné náladě.

 

„Miserere mei, Deus:

secundum magnam misericordiam tuam.“

 

Udělal hodně pro to, aby je udržel v čistotě,

a aby znepokojil mysl básníka.

 

 

Už by mělo být jaro,

ale dnes se vrátil sníh

a průvan lidi mají v hrudi,

a ten občas poskytne i pohled,

 

pohled docela pěkný na město

i život, i na dívky, z nichž touha

nadělala generály mapující srdcím

obranu i útok, pokud ovšem protivník

 

správně pochopí ten manévr a úskok

a neuteče před ní rovnou po výstřelu,

prvně od boku, a pak i ostře přímo z oka.

Neboť, jak Václav Hrabě věděl,

 

na počátku světa, poémy i lásky

rouhavý je úmysl, a blízko vedle

nebo za ním ukáže se hlava dívky,

již se s básní snažíš přijít na jméno.

 

Tichý průvan v hrudi … kdo to okno,

a v něm i nové nevlídno, zapomněl dnes zavřít?

Ne, ta krása při činu se nesmí nechat chytit.

Jen ať projde skrz jak cizinec a host

 

někde v pohraničí mezi lesy a pod oblouky

staré secesní lázeňské promenády

od zřídla s dušičkou, co postačí

jen tak na dopití a na maličký džbánek.

 

Ne, opravdovost ani poezie dnes

při činu nedají se chytit, kde dokonce i noční

modré vlaky zapomněly dávat dobrou noc

a kde dávno už nevěří

 

ani na čerta a jeho dvojníka, Mikuláše,

a kde, jak lidé, když před prahem zouvají si boty,

anděl (profese po zásluze bývalá) oholí si peří

a odloží svá křídla, jež vadí v Praze každému,

 

kdo chce ji mít a pozorovat zblízka –

Vždyť až k jakým novým fašismům a zločinům

je možno, snadno duši v Čechách promlčet,

když na poezii veliké lásky ni na její hladkost nikdo neuvěří už?