Na nejvyšší ulici v Ostrově,
na jejímž konci lidé umírají
tak jak má babička
anebo Václav Šrámek, můj trenér,
a kde se lidé ovšem také rodí, jak já jsem se rodil
sotva tam akorát tehdy otevřely nemocnici,
stávala a snad zmenšena i dodnes ještě stojí
městská pekárna.
Od ní do města dolů
tehdá za našich časů
řinula se zkyslá vůně chleba,
střídy, kůrky, žáru, žita,
tažená ven z jícnu pece
jak kouzelný, posvátný oblak,
jímž nedalo se projít
a nestanout, nezastavit se,
omámen, přemožen
až do nejhlubší mízy
zbožně k dřeni jdoucí srdcem.
Tam z mouky bílé
hnětly křupavou a křehkou,
zlatou poezii,
jež čerstvá uměla hřát na jazyku,
a pak měkce rozplývat se do slin,
dolů, kde tělo i duše
žijí nebo žily spolu
tehdy ještě také o plameni,
o plameni linoucím se
jak hudba harfám ze strun,
harfám nebo archům,
do nichž světlo srdce naše sbírala si
jak kádě deštnou vodu od okapů
buď pro báseň či pro zahradu –
snad jednou až pře nás převalí se mnohá léta.
A v těch arších-archách-harfách,
bárkách světem puštěných po proudu,
byly naše ambrozie,
náš pobožný elixír,
náš posvátný nektar
a jeho doušky, sousta.
Neboť Bůh je v chlebu
a s životem jak život sám
musí, chce a též se touží pojit
tak, jak poezie s duší spojuje nám
smysl, slovo, zvuk,
a dokonce i lásku učí
touhle cestou taky
ústy, kde vyznání svá z ní sami začínáme
prvně, napřed a již napořád a snad i za smrt až.
No comments:
Post a Comment