Nevolená loví – lovívá vše tiše
ona, myšlenka, odkudsi
pro nic – tak zbůhdarma,
ona, jež sama sobě dorůstá.
Myšlenka, k níž dorůstá ti duše
pozvolna, tajivě až jako pobřeží
k vlnám, jež nikdo ještě nespatřil
a netuší, ale již zvedla se a přichází,
i když stále prozatím hvězdy
i luna z výšek svých ji snadno
v davu jiných přehlíží,
a nic se neděje – a přesto
v kosmu celé soukolí
už neodvratně jistě
pohnulo se – sotva
ale jen a možná
i míň než málo.
A i to je mizivé
do ztracena až
docela bezmála.
A jen paprsky navečer,
když splétají své proutky,
naposled ještě šátrající
po skvostně zlatících se tváří,
již cítí ponenáhle v sobě
proměnu, a co nebylo,
nalézat už začalo svůj tvar
a někdo pojednou
vytrhne se z jasna
svého zasnění
a bezděčně vzdechne:
„Ach, bože, lásko, řekni mi,
odkud se to v tobě
našla, nebo vzala
z ničeho nic a dnes
tak divukrásná tvář?“
No comments:
Post a Comment