Jako pohled z růže,
když zblízka vydechne do tváře
vůně rosené své záře,
zdají se ty oči –
v jejichž jantarovém medu
opařeno vězí,
co střízlivět už
zcela zapomnělo,
a v tom ohni přitom
mráz po páteři
hudebně až dolů
k všemu zahraje ti prsty,
a ty pomyslíš: „Což právě
takto nám láska objetím
ramena a šíji
zaopatří andělskými křídly?“
A tím ona v roušce úsměvu
rozepjata – co kvítek oné růže –
předaleko od pat staví se,
až je nebem při záklonu,
když k hvězdám hluboko
do očí v polibku se zatmí
a kde život začíná a kde
smrt končí nelze
pod víčky se v obou
vstřícně střetne, spatří –
o ret přes ret rozprostře,
než čas se znovu vrátí
a to nebe zevnitř zrovna zjevené
znovu zastře – nazpět rozostří,
jako by ohvězdnit se do noci
láskou směli jsme jen na chvíli –
No comments:
Post a Comment