Světlo již uléhá si do stromů,
hvězdy z nebe na nich hledající
dřív, než všem nám ostatním
nechají se vidět nebo aspoň zdát.
Tak světlo k světlu se kloní
a tíhne – tázavě svou krásu
večeru zas připomene,
zezlátnuvši v dálky.
Vždyť květen je a lístkům
mladým je znovu nalehko
i volně – a ku světlu
opět je jak k tónu
poémy nebo nové písni.
Zázračně, i hluboce,
i tenko – jen co oči
očima si dají říct.
No comments:
Post a Comment