Vlasy sponkou stočenými dozadu
jak spánek světlem rána stažený
o kolik víc si obnažuje tvář,
až říci chtělo by se člověku:
„Což přímo na očích tolik až se smí?“
A náhle vidět je a snad i dá se pochopit,
že i za tváří už i tak nepochybně nahou
skryty mnohé jiné mohou ještě být –
a v nahosti na milost darované k vidění
daleko než jindy neskrývanější –
a tím i pojednou svěřovaná tajemství,
kam vejít lze jen v úžasu a s bázní
(tak i patrně básně o slovo se hlásí),
jak do rájů, když vyvstanou v původní své záři –
No comments:
Post a Comment