Óda na běh v starém, pohanském stylu

 

Při běhu, kdy od země

troufneš si odlepit své paty,

z hlíny plic a svalů

začneš utvářet si sochu.

 

Vždyť běh je zvláštní

způsob poskoku,

jenž se nedá

jen tak zastavit,

 

a jakmile si začneš s ním,

pak z hlušiny a rozvaliny

sesutého těla, když krok

přidá svůj díl k dechu,

 

stávají se – stavějí se

nové oblouky a chrámy,

kde každý skok je nový

stupeň, další z oněch schodů,

 

díky kterým pomalu, však jistě,

od země rostou a zdvihají se klenby,

a tak je to i s cestou mezi stromy,

a tak je to i s krajem, jejž měří

 

svou únavou i opojným vzletem

tvé v rytmu kmitající se nohy.

A vítr v tváři bere si tě za své

znovunalézané, vracející se dítě

 

na milost a za tvé dobré slovo,

dech a vůli, o které se s tebou pře

a které s tebou sdílí, a duše sama

znova je co onen nový, svěží vzduch,

 

z něhož plameny a oheň

vykřesává odpoutaný pohyb.

A srdce, které sotva bylo víc

než pouhá, pofukující pumpička,

 

o klícku tvé rozdmychané hrudi

buší pak jak hudebnice na koncertu,

a svět s tebou a s tlukotem tím splývá,

a jak v poezii duši, tak i tělu pak

 

tělu rozpínají se nová, neviděná křídla.