Každá slušná země posílá své básníky do exilu anebo je pokazí a otráví k obrazu svého vlastního znetvoření, hrubosti a bezduché ohavnosti

 

„Kdyby k nám do státu přišel muž umějící být vším sám i svými básněmi, patrně bychom se poklonili jako muži svatému, podivuhodnému a milému, a řekli bychom mu, že takového jako on u nás nejen nemáme, ale ani nechceme mít, a poslali bychom ho do jiné země, a sami bychom se spokojili s prostším a méně líbivým básníkem, který by nám napodoboval sloh poety ušlechtilého a mluvícího podle dobrých zásad, vhodných pro výchovu obránců vlasti.“

Platón, Ústava 398a-b

 

„Musíme ale vědět pravdu, že v naší zemi můžeme připustit jen poezii, která chválí Bohy a přeje dobrým lidem. Ale když se dovnitř vpustí medová Múza lyriky nebo epických zpěvů, v státě budou brzo vládnout slasti a strasti, a ne zákon a názor, s kterými se ztotožňuje podle svého vkusu obecné množství lidí.“

Platón, Ústava 607a

 

V pokoji dámy sedí

v situaci přiměřené prózy

a s obraty, jež každý zná.

Šálky na talířkách blyští

 

při cinknutí lžičky dechem

k vůni kávy od ulice okny

prosévaný, nasypaný jas.

A poezie? Ta mana a dar,

 

jenž myšlenku zauzlívá

jak ticho do skanulé noty,

stékající po vosku a bíle

přes kraj s plápolavé svíce,

 

drží jazyk svůj za zoubky.

Či zoubky na jazyce,

jako když polibek na prahu

ve dveřích do rtů hryzne?

 

Vždyť Erós, jehož těchhle dam

způsobné a hezké masky

drží u země a zpátky,

chtěl by se vznést

 

a povznést zas a vzduchem

svěží nálady i spanilých zahrad

naplnit si křídla, tak jak hudbou

bez konce dovršit chce a má se flétna.

 

A otoman, a možná dokonce i křesla,

potajmu si staví z kousků téhle prózy

velmi různé vize a zcela jiné pózy,

protože poezie, jak zná každý filuta,

 

buď mrtva je nebo ochromlá a chudá

pro ty, komu fantazie žádný foton nedá,

a jak každý, kdo má Filipa, chápe,

že Erós není jenom láska nebo poezie,

 

ale také dareba a trable a v světě věčná neplecha!