Zdalipak si v Ostrově ještě někdo vzpomene právě na ten dávný déšť?

Lehký alkohol balkónů

zevnitř přes záclonky

ze zákrytu, z pokojů ven

delikátně táhne

 

skrz hledáčky pohledu,

před kterými ulice

žije svými životy,

a přes ně občasný déšť

 

mrholivý, vrávoravý

sem a tam se projde,

hledaje svůj deštník,

onen správně nahodilý,

 

ten jeden, jehož rukopis

ví, jak se pohupovat v proudu

dokonce už z dálky

rozmile a známě,

 

takže dolů zaklepat

na něj stačilo by,

a pokud by se pozved

co do úst převracená číše,

 

svět něžný, byť i splihlý od deště,

pod ním by se odhalil

a otevřel se světu

jak malé darování ráje

 

nebo jak brána Boha Páně,

a tam pod pramínky z krůpějí

chřestící jak operlené třásně

tváří tvář zase stanul bys

 

a ustrnul v tom zjevení,

jež do srdce tě udeří,

a pohled sám a jeho blesk

v tom spojení tě zkamení.