Český Chénier v kraji bez krajanů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„V upomínku na taneční kurs

věnuje Dáša Jošková,“ stojí

v malé knížce duchaplných básní

od André Chéniera, Sen o Heladě,

 

z roku 1963, ani ne dva roky

po mém narození akorát

před Vánocemi roku 1961,

záhy po prvém sněhu oné zimy.

 

A to věnování slečny Joškové

neznámému příteli (jaké děvče

dalo by dnes ještě darem

poezii v něžnou upomínku?)

 

s Chénierem přišlo mi do ruky

z antikvariátu odkudsi v Čechách

i se sfingou na úvodní stránce,

jejíž lví tělo kryjí orlí křídla

 

s hvězdami na lemu a s pásy per

přímo jak z vlajky Spojených států.

A uvnitř, téměř prorocky, hned první

slova a verš v modlitbě vroucné vzývají

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Apolla, ochránce, Boha učených tajů,

Boha života“ … aby „měl soucit

s chlapcem svým … s mým děckem

jediným … a matkou, jež zemře

 

opuštěna, neboť sama chtěla zemřít spíš

… už nemáš syna víc …“ A minulost?

Ta sama zdá se vybílená jako byt,

kam během bíle rozjiskřených zim

 

Orion nad náměstím přes balkón

a jeho studivé a zamlžené okno

přicházel poprosit o dotek

a kresbu čárou prstem

 

na tiše zadýchané sklo,

a tak tam vznikal první rukopis

a sloh ze slov ještě vysvlečený.

Na nebi však Luna, čistý skvost

 

a zlatý jas, rostla jak tažený knoflík,

jímž se k hvězdám pro nás rozepíná noc,

pro niž smrtelnost je jinačí jen hvězdou

a jediným jen světlem utvářený den,

 

a protože jsou okamžiky, kdy k lidem chodí

na návštěvy rády houfy jiných myšlenek –

kdy milenci a lásky na ústech dlí a chutnají

jak přisazené flétny, jež ozvučí nám něžný stisk

 

a kdy, jak Chénier říká, z člověka tím se stává

buď Syrinx nebo satyr – čili duše, jež neměří

čas ani jeho roky a do nichž sazenice napadaly

nebo dál se sypou, sněží ještě ze samotných hvězd.

 

Vždyť žena sama je ta hvězda, záře, světlo, květ,

v němž žije v nenadání skryta poezie, její naděje –

ono učení „na flétnu,“ když tělo, a též jiný hmat,

hudba sobě utváří, skládá si, osnuje a tká,

 

a ono tělo a dotyk pak – pleť, i prostor,

plástev, předěl, přechod, jemný plášť –

znovu o svém poslání a vzniku

zpět se učí uvnitř rozpomínat,

 

a do hudby za světlem se vracet,

a v jeho znění, zrození a pohyb

přelévat a slévat vlastní živý hmat,

s nímž se lásce plní v hloubce nahý hlas.

 

A láska, umná pianistka, na prst

navléká si zas jak tehdy pro Chéniera

zásnubní a skvostný – souhlasný tón,

co nese se a průzrační až k duši

 

co panenky, zornice – ustavičný úsvit,

v nahosti okružujících bělob na způsob,

jímž milostně nás zblízka dokáže a může

ozářit a přemoci přímo přimknuvší se tělo,

 

když pozdě a marnost nad marnost je chtít

i deklamovat, aby „ústa, oči zachovaly klid,“

a když právě i pro takovou jedinečnou chvíli

i stromy v tomto údolí kolem stáčející se řeky

 

s jarem na sebe si berou třepetavé listí

co lehký, volný šat, a slůvka jiná – sama

jakoby odnikud přicházejí k nám v nové,

k nové harmonii, s níž tvář se tváři

 

světlem s láskou odmyká buď pojednou

či zvolna, jako když se poklad v truhle

uvnitř pod pohledem na vstříc poodkrývá.

Cožpak i dnes jak tehdy, když Chénier

 

psal báseň o Hermovi, čas se opět vrací

nazpět ke „dnům, v kterých vznikal svět,“

„kdy se víra hroutí“ a v agónii kroutí,

kdy člověk procitá a z narkózy a temna

 

k sobě zas by přijít moh, a žádný orgán,

ani vlastní duše – přebytečné „žebro“ –

nechybějí, ani nejsou uloupeny a ani

v lhostejnost už mu ukradeny nejsou

 

a kdy srdce již odmítá a nechce

za své – na sebe si brát škleby

otrocké a svoje zošklivění

a jejich propasti a past

 

a znovu – stává se básníkem

z hrdel Gorgón vyproštěným,

převtěleným z vlastní hrůzy

nazpět v balet živých krás,

 

s nímž z duše Múza vytlouká

klín, střep, osten, mor mařící smrti?

A Chénier – romantik a Francouz

s „antickou příchutí, zbožňující

 

hluboce helénské velikány,“

pro něž ještě Bohyně volně

mísily se s Bohy, a dokonce

i s námi, se zemskými smrtelníky,

 

znovu hudbou svou a slovem

oživuje je ve tvářích Pařížanek,

pro něž srdce bez lásky tupým je

a hluchým a tanec základem je chůzi

 

a jejichž vkus dosud má antický původ,

a jeho rozkoš, zář a lesk, i jeho hřích,

v lásce s milou něžností mající svou Múzu,

Venuši, jejíž jemný plamen podobá se růži

 

jak řádek v bílém neodvratně blížící se k rýmu.

A když pak kráčí si to po ulici, jak sluší se

a patří, kdo by byl do nich řek, že uvnitř

tolik poezie nesou – pro své věrné Chéniery,

 

pokud člověk nemá stejné oči nebo tutéž krev –

zázrak, s nímž zpřepodstatňuje si jas a touha

jak chléb a mešní víno obrazy a smysly v lyriku

a její nový sluch a hlas, do kterých se chytá

 

právě onen nesmrtelný pohled, a jeho pozdrav,

kývnutí, i pozvání a pokyn k znovupoznání

co v kruhu k sobě vracející se stopa

(a z takové agónie probuzených smyslů

 

vznikal dávno Orfeus a v antice tvořily se

mramorové sochy i něžné Sapfóniny sloky),

kde vše je oživenou velikou světovou duší,

kde platónští jsou dokonce andělé i Bozi

 

a kde geometrickými jsou i její tváře,

i její krok a pohyb po nebi každé,

pro ni vyvolané básně, kudy co svou

flétnou dech i půvab opojeny plynou.