Stromy v divukrásném zjevení
holé bez listí žilnatí na vzduchu,
co vrže, křupe a praská
pozdně podzimními paprsky,
u nichž na ostří zář třepí se a blýská.
Obláčky z dechu po cestě mapují
šramotící krůčky předcházející
místo, kde poslední zastaví se právě,
a tvé tělo je jejich stvol, i hůlka,
i píšťalka vděčně obrácená vzhůru,
a ony jsou květina, květinečka bílá,
i paraplíčko, skrz které zamrholí
tu a tam do řádek tichem zaražené ráno,
i zimomřivá tónina a zadumaná znělka,
jež od země do nebe za křídly se souká
a očko po očku tělo z hádanek si spíná
jak hádě, a světlo hladí dlouhou jeho šíji.
A jen tak mimochodem tě tam napadá,
jak vcházet do očí božsky umí láska,
a stromům u pat vítr bere, cuchá i zvedá
mlčky dolů spadlé i lehce spouštící se vlečky.
No comments:
Post a Comment