Křemínky na slepé koleji za městem

 

Za mým městem u slepé koleje,

na níž nikdy nikdo z nás

už neviděl stavět žádné vlaky,

 

a kde již začínaly rybníky

hned za malým potokem,

v níž pijavky se ještě třásly,

 

tam mezi pražci, jež zlity

byly starým čpavým olejem,

co kluci sbírali jsme křemínky,

 

jež náramně nám dokázaly vonět

jiskřivými žahadly a kouřem

na těle, které bylo noblesní,

 

do hladka přes prsty koulící se v dlaně,

a k tomu křesavé a nebesky bílé.

Ach, bože, jaké jen to myšlenky

 

dětství na potom bezděčně si sbírá

v místech, které dospělí jen přejdou,

a ještě tak uplivnou si mimochodem,

 

aby žádnou náhodou krása ani inspirace boží

nestrhly nebo nesvedly je při omylu cestou

od půllitrů života dopitých až do dna!

 

 

The triangle marks the spot referred to in this poem. The four-point star marks the building where I lived, the five-point start marks my school, and the upward arrow shows the hospital where I was born. The six-point star is the main square with the House of Culture on top of which is a three person statue nominally in the style of socialist realism or so-called Sorela, one which I believe actually carries an esoteric meaning which makes it a veiled temple of Urania--old Orphic Gods--hidden in plain sight.