Zázračným způsobem do sebe si Ostrov pouští kraj

 

Topoly již dávno odešly

z ulice, jež byla Leninova,

a ona dál tam zůstala –

tichá, klidná tepna mého města,

 

jeho jeden jediný široký bulvár,

třída se stromořadím, co začíná,

kde říkalo se „na Křížku,“

i se záhony, jež jsou plné růží.

 

Co rychle roste, rychle odchází –

jak mnoho velkých básníků v Čechách,

ale mě vždy cosi důvěrného táhlo

k moudru uzrávajících pamětí jablůněk,

 

k těm babičkám a dědům choulícím se

k lavičkám a utajeným koutům,

kam do zahrádek nebo do bývalých sadů

rád bych zašel zas potichu skrývat se a snívat,

 

zvláště když na jaře za prvního hřejivého tepla

z těch jabloní, babiček a dědů, květy, slunka bílá

vycházejí a na okamžik u hlavy nám vzplanou zas

a vějířem svých zlatých žilek otřou se ti u rukáv.

Jo, Ostrov

Od kláštera až k Zámku princů

(Okamžik z Ostrovské Zámecké zahrady)

Jdeme starým parkem poprášeným světlem

Jež ničí kroky nikdy neodmetou

A jež chce nám připomenout cosi

Snad v neznámo před zimou na jih ulétlý dotyk

Snad život založený u obrázku s kněžnou od pana Trnky

A ona není nic než brokátem a zlatem

Okorunovaná smrt a černý stín

Než i k ní promluví

Ze zahrady věčná poezie

Snad že již dávno byli jsme tady a kolem nás

Stály nepohnuté sochy jež chtěly se jen otevřít

Tak jako my ale prozatím nevěděly jak

Ne již tu nejsou jsou jen opouštěné stromy

A bílý zámek do něhož vjíždět se má na koni

A jenž sám uprostřed tu loví

V átriu u sebe pod střechou

Milence či pořečtěné anděly

A od kláštera kolem kostela a staré školy

Bystřice se učí jak moudře ukonejšit

Svůj hravý lehký třpyt a spěch

A jsou věci mezi nebem & zemí

Mezi ní a jím a mezi hlavou a srdcem

Na něž nemůžem se ptát

A na něž platí jen

Mírný zkoumavý dotyk

A zatajený dech