From that flat’s
balcony,
narrow-doored,
I’d muse on Orion—
his gladius
below his belt,
three stars
perfectly aligned.
I didn’t know
he hunted Pleiades,
clutching
the Bull’s mane,
or at his heel,
Isis as a dog
barked,
seeking Osiris.
Below, a plaza
named for Peace
taught sanctity
in solitude.
Na nejvyšší ulici v Ostrově,
na jejímž konci lidé umírají
tak jak má babička
anebo Václav Šrámek, můj trenér,
a kde se lidé ovšem také rodí, jak já jsem se rodil
sotva tam akorát tehdy otevřely nemocnici,
stávala a snad zmenšena i dodnes ještě stojí
městská pekárna.
Od ní do města dolů
tehdá za našich časů
řinula se zkyslá vůně chleba,
střídy, kůrky, žáru, žita,
tažená ven z jícnu pece
jak kouzelný, posvátný oblak,
jímž nedalo se projít
a nestanout, nezastavit se,
omámen, přemožen
až do nejhlubší mízy
zbožně k dřeni jdoucí srdcem.
Tam z mouky bílé
hnětly křupavou a křehkou,
zlatou poezii,
jež čerstvá uměla hřát na jazyku,
a pak měkce rozplývat se do slin,
dolů, kde tělo i duše
žijí nebo žily spolu
tehdy ještě také o plameni,
o plameni linoucím se
jak hudba harfám ze strun,
harfám nebo archům,
do nichž světlo srdce naše sbírala si
jak kádě deštnou vodu od okapů
buď pro báseň či pro zahradu –
snad jednou až pře nás převalí se mnohá léta.
A v těch arších-archách-harfách,
bárkách světem puštěných po proudu,
byly naše ambrozie,
náš pobožný elixír,
náš posvátný nektar
a jeho doušky, sousta.
Neboť Bůh je v chlebu
a s životem jak život sám
musí, chce a též se touží pojit
tak, jak poezie s duší spojuje nám
smysl, slovo, zvuk,
a dokonce i lásku učí
touhle cestou taky
ústy, kde vyznání svá z ní sami začínáme
prvně, napřed a již napořád a snad i za smrt až.
Topoly již dávno odešly
z ulice, jež byla Leninova,
a ona dál tam zůstala –
tichá, klidná tepna mého města,
jeho jeden jediný široký bulvár,
třída se stromořadím, co začíná,
kde říkalo se „na Křížku,“
i se záhony, jež jsou plné růží.
Co rychle roste, rychle odchází –
jak mnoho velkých básníků v Čechách,
ale mě vždy cosi důvěrného táhlo
k moudru uzrávajících pamětí jablůněk,
k těm babičkám a dědům choulícím se
k lavičkám a utajeným koutům,
kam do zahrádek nebo do bývalých sadů
rád bych zašel zas potichu skrývat se a snívat,
zvláště když na jaře za prvního hřejivého tepla
z těch jabloní, babiček a dědů, květy, slunka bílá
vycházejí a na okamžik u hlavy nám vzplanou zas
a vějířem svých zlatých žilek otřou se ti u rukáv.
Pod okno v kuchyni, kde spal jsem
jako malý kluk pod kapajícím kohoutkem
a pod jiným, jehož z nití ve škole
jsem slepil v podobě jiskřivého ohně,
jímž zrána obzory dokážou se zalít,
pohled od severu zval mi Klínovec
a další, do vln kolem jdoucí kopce,
jež v hradby do oblouku se stáčejí.
A dole před domem tehdy bylo
stále ještě pískovcové hřiště,
plácek, jenž byl pro nás caparty
parlament, bojiště i chrám.
Ach, kam jen v malém bytě
lze pro strýčka Příhodu
schovat šířící se křídla?
Dolů do příborníku,
nebo mezi desky,
či snad mezi knížky,
jež už dávno nikdo
k čtení na svět nevytáh?
Nebo do šuplíku, kde z časů,
které prošly, pospávaly spolu
nožík, „rybička,“ a staré
odznaky pro výpravu za ctí?
A přes byt k balkónu,
jenž míří na náměstí,
(sotva víc než sedm
metrů na délku i napříč),
k jinému výhledu po ose,
jež jde srdcem městu,
dá se přijít a u dveří
nos přitisknout si ke sklu.
A odtamtud jak na dlani,
již bůh zdvihá ti nad hlavu,
nechává se vidět sousoší
Sorely s Demeter tančící
u klasů ve větru, když byla
ještě mladá a kdy Persefona
nebyla víc než cosi uvnitř
záblesku v očích milenců,
když z ohromení akorát
přicházeli k sobě a ke slovu,
kam světlo zabalit si dali
co sladký zákusek na cestu
v nárožním knihkupectví
hned vedle mlékárny,
kde rána vonívala čerstvě
těstem, když ti na chléb vzkypí.
A dál na jih prostíral se výhled
zas na jiné lesy a z nich
vrch Andělské hory se tyčil
jak varující, kázající prst,
anebo to byla žena a to nejvyšší,
co měla, když po hlavě na záda
tam přes obzor padala,
kde nachází se – ano,
uhodli jste – Peklo?
A hlavní třída města
hned u našeho domu
sladěná jak basová struna
z východu na západ – a zpět
přes sever za noci – ukazuje pouť
slunku kulícímu se v údolí
a do ulic přes Křížek
jak nám tehdy, klukům,
kuličky do důlků
popostrčené k brance
osudu upachtěnými palci.
A kdo to kdy a proč tak poručil,
jaký démon, která Múza, jaký bůh,
že se ruda, díky které Ostrov nový
spolu se mnou v klínu těch hor vznik,
jmenovat bude právě po Nebi
a Bohu, o nějž Čas k Venuši až
do krve se říz, tj., uran, uranium,
a že v ní dole bude zakleta a skryta
síla vybuchujících hvězd i moc
nejzazšího podsvětí, v němž byla
přes věky vězněna a zkamenělá
a krušivě sevřena pod okovy hor,
jako by i to byl onen starý příběh
Usíra a slunka, jež musí do podzemí
vstoupit a cosi tam pochopit,
vykoupit anebo jak Sokrates
s dávnými hrdiny, včerejšky i tyrany
pohovořit o cti, jež stráží duši kompas,
a tak ji s pravdou i svou pamětí
pro světlo zas uchránit a spasit?
Anebo jak Orfeus – pro nesmrtelnost,
pro lásku i poezii – i pro inspiraci –
tam k smrti v temno – dobrovolně? –
k bývalým i příštím Eurydikám,
čili Persefonám, k Venuším a Múzám,
za svou Uranií, nelze než se obracet,
přicházet, umírat, zazpívat a křísit,
dokud Pegasům nenarostou křídla
a dokud sám se nenaučíš růženec –
jak duše louče zažehnout a předat
v štafetě jak prométheovští jezdci,
o nichž krypticky zmiňuje se Platón
v Ústavě, hned na počátku podobné cesty.
Právě do takových propojených souvislostí
tam samotný já jsem se rodil, když Orion
s nocí vzklenut na nebi a nad náměstím
při pohledu z balkónu našeho starého bytu
do stran rozpřahuje paže nebo svoje křídla
před Býkem a Plejádami – jakoby k oběti
či lyře, a tak buď k objetí, anebo k úderu a boji.
A místo Bible a jejich pekelných prokletí
a věšteb o apokalypse a krvavém zániku
při zmrtvýchvstání mrtvol a pohřbených koster
můj slabikář byli Staré řecké pověsti a báje,
jež z knihovničky v pokoji přede mnou se nechal
na koberci na hřbet pokládat bělostně a měkce
jako poklad, mana, Boží chléb, a později k němu
od Jiráska Proti všem byl mi douškem vína z kalicha.
A tak i můj duch pohříchu i čistě veskrz apollónský
v Ostrově Sorely rost co samorost na zem z nebe padlý,
a snad jenom já pomalu a zvolna začínal jsem tušit,
že na náměstí má Orfeus a jeho Urania tajně nový chrám.
Vždyť i sama poezie je houšť zázračných spojení
a objevů, jejich hájemství, zahrada, i jejich pouť,
na níž spolu navzájem se nalézají a po níž k sobě jdou.
A kolik mi to bylo? Už ani nevím. Možná čtyři nebo pět,
když přes zídku v Boru u kostela na hřbitov jsem lez,
a co viděl jsem, uvedlo mě v údiv – že macešky,
ach, jak kruté jméno! – zářily tam na hrobech!
A dlouhá kosa Krušných hor tam přes mlhu, a déšť,
a obzor – táhne svůj před člověkem ustrnulý řez.
