Šálek u rtů do očí
a do tváře jí dýchá
a touha v sladké tišině
zevnitř volně stoupá,
rozlévaje zdola po ní jas,
až z dechu a té touhy
je fábor – stuha kolem
v blahu rozpletená málem
jak melodie, co si vystačí
z počátku jen s málem,
než pojednou se celá
do ní náhle ponoří,
a pak dlouho bude ještě
tóny pokrytá, chvějící se struna.
A woman under a blow-ball parasol
in the same sunny mantle wrapped
reads a book, and the book, a cup
of shine, pours out on her face
a drop of amiable smile that’s laid
like a gemstone held inside a ring
in that daytime gold and the black
of her locks and blouse as if she too
were a strange new humble-bee
which but gardens common flout
but, instead of the scented flowers,
she is riveted to letters of her now
in which, shaded by the parasol,
her soul is but a pas or one step off.
