Topoly již dávno odešly
z ulice, jež byla Leninova,
a ona dál tam zůstala –
tichá, klidná tepna mého města,
jeho jeden jediný široký bulvár,
třída se stromořadím, co začíná,
kde říkalo se „na Křížku,“
i se záhony, jež jsou plné růží.
Co rychle roste, rychle odchází –
jak mnoho velkých básníků v Čechách,
ale mě vždy cosi důvěrného táhlo
k moudru uzrávajících pamětí jablůněk,
k těm babičkám a dědům choulícím se
k lavičkám a utajeným koutům,
kam do zahrádek nebo do bývalých sadů
rád bych zašel zas potichu skrývat se a snívat,
zvláště když na jaře za prvního hřejivého tepla
z těch jabloní, babiček a dědů, květy, slunka bílá
vycházejí a na okamžik u hlavy nám vzplanou zas
a vějířem svých zlatých žilek otřou se ti u rukáv.
