Český Chénier v kraji bez krajanů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„V upomínku na taneční kurs

věnuje Dáša Jošková,“ stojí

v malé knížce duchaplných básní

od André Chéniera, Sen o Heladě,

 

z roku 1963, ani ne dva roky

po mém narození akorát

před Vánocemi roku 1961,

záhy po prvém sněhu oné zimy.

 

A to věnování slečny Joškové

neznámému příteli (jaké děvče

dalo by dnes ještě darem

poezii v něžnou upomínku?)

 

s Chénierem přišlo mi do ruky

z antikvariátu odkudsi v Čechách

i se sfingou na úvodní stránce,

jejíž lví tělo kryjí orlí křídla

 

s hvězdami na lemu a s pásy per

přímo jak z vlajky Spojených států.

A uvnitř, téměř prorocky, hned první

slova a verš v modlitbě vroucné vzývají

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Apolla, ochránce, Boha učených tajů,

Boha života“ … aby „měl soucit

s chlapcem svým … s mým děckem

jediným … a matkou, jež zemře

 

opuštěna, neboť sama chtěla zemřít spíš

… už nemáš syna víc …“ A minulost?

Ta sama zdá se vybílená jako byt,

kam během bíle rozjiskřených zim

 

Orion nad náměstím přes balkón

a jeho studivé a zamlžené okno

přicházel poprosit o dotek

a kresbu čárou prstem

 

na tiše zadýchané sklo,

a tak tam vznikal první rukopis

a sloh ze slov ještě vysvlečený.

Na nebi však Luna, čistý skvost

 

a zlatý jas, rostla jak tažený knoflík,

jímž se k hvězdám pro nás rozepíná noc,

pro niž smrtelnost je jinačí jen hvězdou

a jediným jen světlem utvářený den,

 

a protože jsou okamžiky, kdy k lidem chodí

na návštěvy rády houfy jiných myšlenek –

kdy milenci a lásky na ústech dlí a chutnají

jak přisazené flétny, jež ozvučí nám něžný stisk

 

a kdy, jak Chénier říká, z člověka tím se stává

buď Syrinx nebo satyr – čili duše, jež neměří

čas ani jeho roky a do nichž sazenice napadaly

nebo dál se sypou, sněží ještě ze samotných hvězd.

 

Vždyť žena sama je ta hvězda, záře, světlo, květ,

v němž žije v nenadání skryta poezie, její naděje –

ono učení „na flétnu,“ když tělo, a též jiný hmat,

hudba sobě utváří, skládá si, osnuje a tká,

 

a ono tělo a dotyk pak – pleť, i prostor,

plástev, předěl, přechod, jemný plášť –

znovu o svém poslání a vzniku

zpět se učí uvnitř rozpomínat,

 

a do hudby za světlem se vracet,

a v jeho znění, zrození a pohyb

přelévat a slévat vlastní živý hmat,

s nímž se lásce plní v hloubce nahý hlas.

 

A láska, umná pianistka, na prst

navléká si zas jak tehdy pro Chéniera

zásnubní a skvostný – souhlasný tón,

co nese se a průzrační až k duši

 

co panenky, zornice – ustavičný úsvit,

v nahosti okružujících bělob na způsob,

jímž milostně nás zblízka dokáže a může

ozářit a přemoci přímo přimknuvší se tělo,

 

když pozdě a marnost nad marnost je chtít

i deklamovat, aby „ústa, oči zachovaly klid,“

a když právě i pro takovou jedinečnou chvíli

i stromy v tomto údolí kolem stáčející se řeky

 

s jarem na sebe si berou třepetavé listí

co lehký, volný šat, a slůvka jiná – sama

jakoby odnikud přicházejí k nám v nové,

k nové harmonii, s níž tvář se tváři

 

světlem s láskou odmyká buď pojednou

či zvolna, jako když se poklad v truhle

uvnitř pod pohledem na vstříc poodkrývá.

Cožpak i dnes jak tehdy, když Chénier

 

psal báseň o Hermovi, čas se opět vrací

nazpět ke „dnům, v kterých vznikal svět,“

„kdy se víra hroutí“ a v agónii kroutí,

kdy člověk procitá a z narkózy a temna

 

k sobě zas by přijít moh, a žádný orgán,

ani vlastní duše – přebytečné „žebro“ –

nechybějí, ani nejsou uloupeny a ani

v lhostejnost už mu ukradeny nejsou

 

a kdy srdce již odmítá a nechce

za své – na sebe si brát škleby

otrocké a svoje zošklivění

a jejich propasti a past

 

a znovu – stává se básníkem

z hrdel Gorgón vyproštěným,

převtěleným z vlastní hrůzy

nazpět v balet živých krás,

 

s nímž z duše Múza vytlouká

klín, střep, osten, mor mařící smrti?

A Chénier – romantik a Francouz

s „antickou příchutí, zbožňující

 

hluboce helénské velikány,“

pro něž ještě Bohyně volně

mísily se s Bohy, a dokonce

i s námi, se zemskými smrtelníky,

 

znovu hudbou svou a slovem

oživuje je ve tvářích Pařížanek,

pro něž srdce bez lásky tupým je

a hluchým a tanec základem je chůzi

 

a jejichž vkus dosud má antický původ,

a jeho rozkoš, zář a lesk, i jeho hřích,

v lásce s milou něžností mající svou Múzu,

Venuši, jejíž jemný plamen podobá se růži

 

jak řádek v bílém neodvratně blížící se k rýmu.

A když pak kráčí si to po ulici, jak sluší se

a patří, kdo by byl do nich řek, že uvnitř

tolik poezie nesou – pro své věrné Chéniery,

 

pokud člověk nemá stejné oči nebo tutéž krev –

zázrak, s nímž zpřepodstatňuje si jas a touha

jak chléb a mešní víno obrazy a smysly v lyriku

a její nový sluch a hlas, do kterých se chytá

 

právě onen nesmrtelný pohled, a jeho pozdrav,

kývnutí, i pozvání a pokyn k znovupoznání

co v kruhu k sobě vracející se stopa

(a z takové agónie probuzených smyslů

 

vznikal dávno Orfeus a v antice tvořily se

mramorové sochy i něžné Sapfóniny sloky),

kde vše je oživenou velikou světovou duší,

kde platónští jsou dokonce andělé i Bozi

 

a kde geometrickými jsou i její tváře,

i její krok a pohyb po nebi každé,

pro ni vyvolané básně, kudy co svou

flétnou dech i půvab opojeny plynou.

Každá slušná země posílá své básníky do exilu anebo je pokazí a otráví k obrazu svého vlastního znetvoření, hrubosti a bezduché ohavnosti

 

„Kdyby k nám do státu přišel muž umějící být vším sám i svými básněmi, patrně bychom se poklonili jako muži svatému, podivuhodnému a milému, a řekli bychom mu, že takového jako on u nás nejen nemáme, ale ani nechceme mít, a poslali bychom ho do jiné země, a sami bychom se spokojili s prostším a méně líbivým básníkem, který by nám napodoboval sloh poety ušlechtilého a mluvícího podle dobrých zásad, vhodných pro výchovu obránců vlasti.“

Platón, Ústava 398a-b

 

„Musíme ale vědět pravdu, že v naší zemi můžeme připustit jen poezii, která chválí Bohy a přeje dobrým lidem. Ale když se dovnitř vpustí medová Múza lyriky nebo epických zpěvů, v státě budou brzo vládnout slasti a strasti, a ne zákon a názor, s kterými se ztotožňuje podle svého vkusu obecné množství lidí.“

Platón, Ústava 607a

 

V pokoji dámy sedí

v situaci přiměřené prózy

a s obraty, jež každý zná.

Šálky na talířkách blyští

 

při cinknutí lžičky dechem

k vůni kávy od ulice okny

prosévaný, nasypaný jas.

A poezie? Ta mana a dar,

 

jenž myšlenku zauzlívá

jak ticho do skanulé noty,

stékající po vosku a bíle

přes kraj s plápolavé svíce,

 

drží jazyk svůj za zoubky.

Či zoubky na jazyce,

jako když polibek na prahu

ve dveřích do rtů hryzne?

 

Vždyť Erós, jehož těchhle dam

způsobné a hezké masky

drží u země a zpátky,

chtěl by se vznést

 

a povznést zas a vzduchem

svěží nálady i spanilých zahrad

naplnit si křídla, tak jak hudbou

bez konce dovršit chce a má se flétna.

 

A otoman, a možná dokonce i křesla,

potajmu si staví z kousků téhle prózy

velmi různé vize a zcela jiné pózy,

protože poezie, jak zná každý filuta,

 

buď mrtva je nebo ochromlá a chudá

pro ty, komu fantazie žádný foton nedá,

a jak každý, kdo má Filipa, chápe,

že Erós není jenom láska nebo poezie,

 

ale také dareba a trable a v světě věčná neplecha!

Eiffel’s New Bohemian Edition

 

The question is: does the Eiffel Tower

imitate woman, either in a corset

or stripped off all, perhaps except

for some see-through straps and rings?

 

Or is that Tower there meant to teach

a modern woman how to look when all

else has become history and, once again,

as in the beginning, man and woman

 

are to be both as well as one—restored,

repaired and, if possible, as tall and lean

as an ancient temple, stern Dorian column

on top of which, with each morning, the sun

 

can place its bound and golden, girding beam?

From which door and from which window

is the Eiffel best to be thus read and written—

like a woman who steps out to a latticed balcony

 

and into the view that ties it all back heaven

and heaven back again—to her own figure

laced and floriated with streams of sighs

and sights of ours—as if also made of iron?

 

For isn’t she the eternal, venerable xoanon,

the piercing obelisk, the palladium-omphalos,

beauty divine briefly grasped in its grasping

that, though ever elusive, does always come

 

and delivers to its poet—a fresh new print?