Měsíc za dne, právě vyšlý z úplňku / The Moon by Day, Just Beyond the Full

 

Měsíc za dne, právě vyšlý z úplňku

 

Rozbřesk pomalu již pokročil

od vějířů ze stínů pokládaných zdaleka

k bělobám stoupajícím po nebi

jako z boků hladce přes paži kasaný šat,

 

a v těch rozprostřených bělobách

blaze vydechnutých po ránu

modř výšinám klenoucím se rozpíjí

a měsíc v tom moři tady téměř nad hlavou

 

sám podoben pojednou je obláčku,

jenž noří se a bezhlasně splývá

s bělostmi, jimiž modře cosi mizíc uniká,

 

a tak i z mnohého, co vytane nám na očích,

pojednou se stane stejně světlý, rozvanutý stín

a co bylo ztají se co dech v hloubi vlastních plamenů.

 

The Moon by Day, Just Beyond the Full

Daybreak had already advanced,
from fans of shadows cast from afar
to whitenesses climbing the sky
like a gown, smoothly drawn
from the hips across an arm.

And in those spreading whitenesses,
softly breathed into the morning,
the blue dissolves across the vaulted heights,
while the moon, there in that sea,
almost overhead,

has suddenly become like a cloud
that sinks and noiselessly blends
with those pale expanses
through which something blue
escapes by vanishing.

And thus of so much
that rises before our eyes,
there suddenly remains
only so bright and wind-blown a shadow,
while what once was
withdraws and hides itself
like a breath
within the depths
of its own flames.