Někdy přijde den—
nový, rozepjatý, nahý,
jako vnitřní dlaň,
nebo náhle otevřená obálka
důvěrná i zvoucí,
odkud přítomnost sama
dotkne se tě zblízka,
jak jen lze,
přinášená v dar.
Podobně i básníci,
dosud nedorozeni,
ani neztraceni dosud
sestupovali přes ulici
od chrámu sv. Mikuláše
do středověké kobky
v domě U tří zlatých hvězd,
jíž říkalo se od roku 1967
do roku 1971 Orfeova,
a pak pokřtili ji
na klenot z rubínu,
stočený jak náramek
na Eurydičině kotníku,
kde ti zelenáči z chovu Pegasů
bývávali přetaveni
v kadlubu a výhni
hlasem Mirka Kovaříka,
probírajícího se kupkou
po kupce jak na přástkách
prvotinami listů a peří,
vzepjatým k svým hvězdám,
s nimiž kloubily se v jedno,
jak báseň nebo láska
nebo nový bůh,
přerůstající pokožku
i stín v přítomno,
z níž se stane dar,
i zvuk, i hlas k poezii
v hrudi volně litý zvon,
rosící se ambrozií
do slov, do zpěvu,
do těl v jednom záchvěvu,
kde mezi dvěma hlty
apollónský dech
Bakchus z číší
jen těm, kdo umí,
i tam dole nechá pít.
No comments:
Post a Comment