Virgulí je sama (pro můj tichý pramen)

 

Závrať slova,

závrať slova,

z jejích očí,

rtů jsem pil.

 

Závrať slova,

závrať slova,

stala se a já jí

jsem pro ni byl.

 

Ze samot uvitých

na stopce dávné

moruše, z temnot

v pramen jsem se lil

 

zvonivě a čiře

pro ten zvuk

i vlahý onen ret,

jenž tak laskavě

 

chce být oslastěn

a pod polibkem

do polibku chvět se,

chtít se, hladovět,

 

bez konce nasycen

a nalézán zas být,

když už nelze víc,

víc už nesmíš vzepřít se

 

přítomnosti, jež je plná

nahé, něžné nuance,

a kdy už jenom zbývá

vnímat ji – ji náramnou,

 

s rameny jak Dianina socha,

vznešenou, až skvostně blíž

k sobě snášející tě s kolen

co splňující se na shledanou

 

ta přítomnost uvítá tě, přijme,

ta, jež sleduje – obchází tě stále,

aby se jak hvězda vděčně, zlatě

rozžehnout se mohla o tvou noc.