Jako dítě jsem s poezií vyrůstal přímo pod srdcem rodnému městu

 

Pod okno v kuchyni, kde spal jsem

jako malý kluk pod kapajícím kohoutkem

a pod jiným, jehož z nití ve škole

jsem slepil v podobě jiskřivého ohně,

 

jímž zrána obzory dokážou se zalít,

pohled od severu zval mi Klínovec

a další, do vln kolem jdoucí kopce,

jež v hradby do oblouku se stáčejí.

 

A dole před domem tehdy bylo

stále ještě pískovcové hřiště,

plácek, jenž byl pro nás caparty

parlament, bojiště i chrám.

 

Ach, kam jen v malém bytě

lze pro strýčka Příhodu

schovat šířící se křídla?

Dolů do příborníku,

 

nebo mezi desky,

či snad mezi knížky,

jež už dávno nikdo

k čtení na svět nevytáh?

 

Nebo do šuplíku, kde z časů,

které prošly, pospávaly spolu

nožík, „rybička,“ a staré

odznaky pro výpravu za ctí?

 

A přes byt k balkónu,

jenž míří na náměstí,

(sotva víc než sedm

metrů na délku i napříč),

 

k jinému výhledu po ose,

jež jde srdcem městu,

dá se přijít a u dveří

nos přitisknout si ke sklu.

 

A odtamtud jak na dlani,

již bůh zdvihá ti nad hlavu,

nechává se vidět sousoší

Sorely s Demeter tančící

 

u klasů ve větru, když byla

ještě mladá a kdy Persefona

nebyla víc než cosi uvnitř

záblesku v očích milenců,

 

když z ohromení akorát

přicházeli k sobě a ke slovu,

kam světlo zabalit si dali

co sladký zákusek na cestu

 

v nárožním knihkupectví

hned vedle mlékárny,

kde rána vonívala čerstvě

těstem, když ti na chléb vzkypí.

 

A dál na jih prostíral se výhled

zas na jiné lesy a z nich

vrch Andělské hory se tyčil

jak varující, kázající prst,

 

anebo to byla žena a to nejvyšší,

co měla, když po hlavě na záda

tam přes obzor padala,

kde nachází se – ano, 

 

uhodli jste – Peklo?

A hlavní třída města

hned u našeho domu

sladěná jak basová struna

 

z východu na západ – a zpět

přes sever za noci – ukazuje pouť

slunku kulícímu se v údolí

a do ulic přes Křížek

 

jak nám tehdy, klukům,

kuličky do důlků

popostrčené k brance

osudu upachtěnými palci.

 

A kdo to kdy a proč tak poručil,

jaký démon, která Múza, jaký bůh,

že se ruda, díky které Ostrov nový

spolu se mnou v klínu těch hor vznik,

jmenovat bude právě po Nebi

a Bohu, o nějž Čas k Venuši až

do krve se říz, tj., uran, uranium,

a že v ní dole bude zakleta a skryta

 

síla vybuchujících hvězd i moc

nejzazšího podsvětí, v němž byla

přes věky vězněna a zkamenělá

a krušivě sevřena pod okovy hor,

 

jako by i to byl onen starý příběh

Usíra a slunka, jež musí do podzemí

vstoupit a cosi tam pochopit,

vykoupit anebo jak Sokrates

 

s dávnými hrdiny, včerejšky i tyrany

pohovořit o cti, jež stráží duši kompas,

a tak ji s pravdou i svou pamětí

pro světlo zas uchránit a spasit?

 

Anebo jak Orfeus – pro nesmrtelnost,

pro lásku i poezii – i pro inspiraci –

tam k smrti v temno – dobrovolně? –

k bývalým i příštím Eurydikám,

 

čili Persefonám, k Venuším a Múzám,

za svou Uranií, nelze než se obracet,

přicházet, umírat, zazpívat a křísit,

dokud Pegasům nenarostou křídla

 

a dokud sám se nenaučíš růženec –

jak duše louče zažehnout a předat

v štafetě jak prométheovští jezdci,

o nichž krypticky zmiňuje se Platón

 

v Ústavě, hned na počátku podobné cesty.

Právě do takových propojených souvislostí

tam samotný já jsem se rodil, když Orion

s nocí vzklenut na nebi a nad náměstím

 

při pohledu z balkónu našeho starého bytu

do stran rozpřahuje paže nebo svoje křídla

před Býkem a Plejádami – jakoby k oběti

či lyře, a tak buď k objetí, anebo k úderu a boji.

 

A místo Bible a jejich pekelných prokletí

a věšteb o apokalypse a krvavém zániku

při zmrtvýchvstání mrtvol a pohřbených koster

můj slabikář byli Staré řecké pověsti a báje,

 

jež z knihovničky v pokoji přede mnou se nechal

na koberci na hřbet pokládat bělostně a měkce

jako poklad, mana, Boží chléb, a později k němu

od Jiráska Proti všem byl mi douškem vína z kalicha.

 

A tak i můj duch pohříchu i čistě veskrz apollónský

v Ostrově Sorely rost co samorost na zem z nebe padlý,

a snad jenom já pomalu a zvolna začínal jsem tušit,

že na náměstí má Orfeus a jeho Urania tajně nový chrám.

 

Vždyť i sama poezie je houšť zázračných spojení

a objevů, jejich hájemství, zahrada, i jejich pouť,

na níž spolu navzájem se nalézají a po níž k sobě jdou.

A kolik mi to bylo? Už ani nevím. Možná čtyři nebo pět,

 

když přes zídku v Boru u kostela na hřbitov jsem lez,

a co viděl jsem, uvedlo mě v údiv – že macešky,

ach, jak kruté jméno! – zářily tam na hrobech!

A dlouhá kosa Krušných hor tam přes mlhu, a déšť,

 

a obzor – táhne svůj před člověkem ustrnulý řez.