Za odlivů z času na hvězdných svazích
za městem či za vsí milenci v úžasu,
usedají co české granáty, jež klenotník
neznámý vsadil na obroučky prstenům
vytaveným z kadlubů Hrubínovy paměti,
a vesmír před nimi je čirá, velká tůň,
kolíbající si je v utišeném souzvuku,
jemuž odpovídá tělo s tělem spájející tisk,
v kterém blahý cit je schopen zas
poému zarecitovat po pleti i do rtů
načisto, bez zkratu a bez jediné hrubky,
málem jako Kovařík, když svou kovadlinu
hlasem naladil si k žáru, odkud báseň touhy
vychází jak Pegasus již s kopyty i křídly
tam v podzemním Rubínu, jehož pouhý zvuk,
ach, k Hrubínům našim stále má tak blízko
a v jehož sopouchu rodná země i strmící nebesa,
co o malou smrt přišly, zpět v uceleném dechu
přicházejí s Mirkem, vřele plnícím se dojetím,
nebo se Šárkou, k nedokončení všech svých polibků.
A tak i my dál v závrati žijeme pod oblohou,
pod tím lukem, na nějž dávno šíp i pro nás used
and jenž dál a stále míří co Kupid s věčným zázrakem,
a duše duši přes čas, smrt i moře z hlubin tiskne
verš Pegasem i láskou rašící a k jarům nazpět opeřený.
No comments:
Post a Comment