O architektuře socialistického úpadku na Východě a v Čechách (úryvek)

Byla to architektura

co páteř kultury

z myšlenek i kamene,

z prostoru i tvaru,

 

jež řídila, a proto

ukazovala dopředu

směr i osud národu,

i jeho měnící se dům.

 

Architektura sama

je totiž do slova

tektonikou principu,

vládou jeho myšlenky a světla,

 

jeho souladu a řádu,

ducha jeho arkády,

vzepětí, i klenby,

co oživený text,

 

textura, kde se kouzlo koná –

duše nové ztělesnění,

z hloubky ožívající zpět

a rodící se vzhůru.

 

Navzdor bezduchému zásvětí,

kde se kuchtí záměny

principu principy

beze cti a ducha,

 

aby politika choroby

dozrála a znovu troufla si

vysemenit a rozšířit

po zemi svou hnilobu.

 

A tak i stalo se,

když nová mrtvola

pod sebou odkopla si

štokrle – stoličku

 

z odumřelých ideálů,

jež čerpaly hrdinství a sílu

z pravdy, a též z úcty ke člověku,

z duší blízkých a podobných hvězdám.

 

A tak pomalu, podvratně

lež a její rakovina

tající se v hlavách

kotila se v skutky,

 

a s tím jiná kultura i přišla,

placatá, bezduchá a mrtvá,

dopředu již předznamenávající

a ukazující přímo před očima,

 

že slíbená obroda a nová humanita,

zrazené, prodané zeshora,

jsou jen třpyt, pozlátko a obal

a že na místo hrdinů

 

a těch, kdo dobro měli v srdci,

na šíji národa a vlasti

dosedly mršiny a mrchy,

charaktery post mortem –

 

zmrvené, marnivé,

zmařené a mořící,

zmrnavělé – mrňavící,

mrzačící zmrazky.

 

Smrdi, zmrdi, prostituky.

A tak architektura,

nositelka principu,

její Noemovy archy

 

ukazovala v předstihu,

co se plánuje, chystá,

co klube se a rodí,

i co ničí se a hubí,

 

i co přestává a zmírá,

a že režim vypustil již ducha

a že Zeitgeist už zcela jiný vládne,

a to daleko dřív, než politik odkryl

 

svoje ústa – záměry i zrady,

záněty a kazy – lesk a bídu,

líce holých zadnic (anebo naopak?),

však v oblecích s kulatýmim pupky.