Ostrovské nádraží a jeho enigma

Ostrovské nádraží je stále dole pod městem

ve směru, kde Ohře k němu lomí se a vkrádá

co nejblíž, jak jen může kolem vrcholů,

na nichž kdysi bývávaly strážní slovanské tvrze

a kde se údolí, jimž od Varů postupuje řeka,

náhle prohýbá a úží před vlnobitím hradišť

a hradeb Doupovských hor jen na tenkou soutěsku,

jež sotva stačí u Boče, Stráže a Vojkovic na trať

s párem domků a jednu vinoucí se silnici,

než se všechno znovu široko a dolů rozevře

od Klášterce na Žatec a Louny dolů do Polabí.

A co si pamatuji, od doby, kdy vlaky dýmaly

a byly ještě na páru, nádraží pod alejí z kaštanů

dlouho stávalo tam jako všichni jeho příbuzní

v pěkném žlutém kabátku, jenž spíchnut mohl být

z přívětivých slunečnic a z venkovských žluťásků,

anebo i z pampelišek, než se změní v bílý chmýr.

A zdálo se, že z města málem všechen dým a saze

k čarovným seancím a k rande scházely se dole

za nocí u kolejí a trojice skromných perónů,

jejichž svatou pohodu a klid pohoršil jen někdy

hlomoz a halas z hrdla pythónských tlampačů.

To bylo to místo, odkud dalo se cestovat

buď na Vary a dál na Cheb či skrz Slavkovský les

anebo do Prahy „po zkratce“ – až přes severní Čechy,

a člověk měl volbu – mezi rychlíkem anebo lokálkou,

jež supěla a spolu s rychlíkem ráda často postála si

někde v polích pod mezí, když spatřila vlaštovku

anebo když si dala malou, tzn. dost dlouhou přestávku,

zatímco s cvrčky, kteří rámusí, uličníci motýlí

vedli svoje jednání na lukách, kde zevlouni

pod širáky nebo v celtách tehdá rodili se ještě.

Jistě, na tom nádraží byla také stará, prostá putyka

s malým výčepem hned za dveřmi, kde kromě piva

byla ještě kofola a byl i tonik, a za budovou navíc

byl i malý novinový stánek, kde se v aršících

nedbale a pestře slunily za sklem cizokrajné známky

jak znamení a čáry od neznámých čarodějnic,

jež otvírají portály vedoucí od moří až k hvězdám

potom, co se z básní měšťáky prokletých básníků

staly ony malé obrázky květin, motýlů, letadel a lodí,

saltos mortales metafor, když nad hlavami milenců

krouží milenčiny paty – snad tak i píše se to v Bibli –

a jež bůhvíproč zas se rodí na tak nečekaném místě

zmalebněny a z hostie svých svatých přeneseny

v ikony a drobné vize, za něž do světa lze poslat dopis

poté, co obrátíš je zády a zlehka přidáš si je na rty.

A zatím kolem jak staří šamani vybubnovávaly

na déšť, na bouřku a mraky nákladní vagóny a vlaky,

jež v těch časech dosud mívaly – a proč pak asi? –

úzké „ptačí“ budky pro trampy cestující na černo i bílo,

a prázdna mezi lidmi a jejich náhody i dálky houpaly se

v rytmu přes poémy a vzkazy psané z místních názvů.