V domě, kde bylo mi slunečno a bílo v městě s Černou věží

Do nakladatelství na poschodí,

kam od vchodu točily se

v tichu kamenité schody,

nesel jsem svazečky svých veršů,

dávno ztracených, zapomenutých

jak z léta věchet vzplálé slámy,

hrst plaménků bílých, mačkaných,

rytých blěděmodře – lehkým,

„čínským perem“ – z pijáků

a listů s linkami tenoulinkými

jak léto babí na skřipkách

v podzimu rozkolébaných krajin.

Bylo to tehdá, již tak dávno v Plzni,

jen sotva na krok – od náměstí

s vysokou, černokněžnou věží,

chodbou ke klenbám vzlétaly ozvěny

mým krokům a slunce ze stínů

tvořilo si mimovolné piruety

zpomalené jako obraz na háčku

již ničím nijak neodplašitelné touhy.

A dveře dovnitř byly vysoké a bílé,

jaké už dávno nikdo pro nás nedělá.

Vešel jsem a řekl, že veršíky nesu,

a oni uvedli mne do místnosti za paní,

která, jak říkalo se, „dělá u nás poezii,“

a ona nechala mě sednout – začetla se

a po chvíli mi řekla, co se vůbec neslyší

jindy nebo jinde víc – že viděla a chytla

kdesi v oněch modráčkových kudrlinkách

zákmit – výstřel – hovořící hlas –

načež me vzala s sebou k svému řediteli,

panu Slunéčku, jenž vládl světu za stolem

naproti ve velikém pokoji, a jakoby,

zdálo se, v bezpečném polotemnu,

a ona mu tam řekla, že by stálo za to,

zkusit do světa ven pustit maličký můj verš,

a soudruh Slunéčko (ani se moc nezamyslil)

řekl, že je plán a plán je plán, což znamená,

že plán je dávno plný, a míst že není k zbytu,

a zvláště pro ty, u nichž hrozí – rodící se hlas.