Ten sad byl už dávno pryč, tělo její i tak však vedlo si svou

 

Z jabloňové zahrady

zůstalo jen jméno,

jméno jen a stín,

rozemnuté

 

v omámení do slabin,

hluboko, dočista,

a tak až za rozum –

a co tam uvidíš, poprvé

 

tě doopravdy udiví,

jak z jarních bělob jabloně

tolik hlubiny dokáže se úplně

 

v plody sladké zaoblit

oním neskonalým půvabem,

jenž se před polibek přiklání.