“My white hair extends three miles…”
Li Po, Chiupu River Song
Poetry is not poetry lest
it is a gateway to the soul
and her floral unfolding—
covering then all—not unlike
the town of Kueichih
on the way to Li Po’s
Nine Flower Mountain
where a sound spirit used
to intercede and cut
to the dead penalties
and their terms in Hell.
And in the same way,
if apposite, poems extend
thoughts far across this Earth.
Before someone like Li Po comes,
even if it happens only once,
only once in a thousand years,
countless mountains and lives
remain prosaic and countless
till one becomes at last
a Nine Flower Mountain
under its own fitting name
made by a poet to clasp
its spirit in that sound.
Surely, the point of a poem
is to find a Nine Flower
Mountain among the many,
but someone nine-flower too.
Byl již čas, čas chýlící se k večeru,
kdy nebe plane, dokud nezatmí se,
je-li avšak bezoblačné, to pojednou
začne nocí celé vzhůru průzračnět
a mihotavé z hvězd si skládá klenoty.
A právě ve chvíli, kdy tvoří se
průzračné, byť nokturální temnoty,
ty průzračné, dokonce až k hvězdám,
stála před oknem a stávala se přitom
celá toutéž nocí, co jasná je i temná.
A prsty držela se za boky a s nimi z nich
jako by hrnula, táhla pomyslné závěsy –
či jako když obratný a obezřetný labužník
ví, co a jak si vybrat – mezi všemi pokrmy.
