Óda na můstek v japonské zahradě

 

            Jsou obrazy a chvíle,

                kde je Boha víc a kudy

přichází k nám taky blíž.

 

Japonský můstek,

v oblouku nad vodou

jak luk, jejž vzpíná

neviděná střela,

 

okem nových prozření

otvírá se oku v svět,

jejž jinak skrývá

němá zástěna,

 

s níž malátnost a matnost

chce smyslům našim vzít

prvorozenou svěžest,

čisté prvotiny údivů

 

a Mallarmého či

podobného génia,

jehož v sobě uvnitř

nosí každý nás,

 

umořit a zahubit

jakoby jen tak

nenuceně

mimochodem,

 

bez mysli a péče.

Jenomže zde v zahradě

prohnut v malé extázi

klene se a kane

 

onen můstek, nová

otevřená hvězda,

jež ze země

tu vychází

 

a jež ze stínu

do světla vpřed

zvedá se a tane,

a její ladný tah

 

odráží a zobrazuje

boží podobu a tvar

a jeho zlatý Zen,

jenž esenci času

 

milostně ti vlévá

v tělo tiché přes kraj,

a s každým krokem

dokořán k němu

je v tobě nebes víc.