Ostrovské nádraží a jeho enigma

Ostrovské nádraží je stále dole pod městem

ve směru, kde Ohře k němu lomí se a vkrádá

co nejblíž, jak jen může kolem vrcholů,

na nichž kdysi bývávaly strážní slovanské tvrze

a kde se údolí, jimž od Varů postupuje řeka,

náhle prohýbá a úží před vlnobitím hradišť

a hradeb Doupovských hor jen na tenkou soutěsku,

jež sotva stačí u Boče, Stráže a Vojkovic na trať

s párem domků a jednu vinoucí se silnici,

než se všechno znovu široko a dolů rozevře

od Klášterce na Žatec a Louny dolů do Polabí.

A co si pamatuji, od doby, kdy vlaky dýmaly

a byly ještě na páru, nádraží pod alejí z kaštanů

dlouho stávalo tam jako všichni jeho příbuzní

v pěkném žlutém kabátku, jenž spíchnut mohl být

z přívětivých slunečnic a z venkovských žluťásků,

anebo i z pampelišek, než se změní v bílý chmýr.

A zdálo se, že z města málem všechen dým a saze

k čarovným seancím a k rande scházely se dole

za nocí u kolejí a trojice skromných perónů,

jejichž svatou pohodu a klid pohoršil jen někdy

hlomoz a halas z hrdla pythónských tlampačů.

To bylo to místo, odkud dalo se cestovat

buď na Vary a dál na Cheb či skrz Slavkovský les

anebo do Prahy „po zkratce“ – až přes severní Čechy,

a člověk měl volbu – mezi rychlíkem anebo lokálkou,

jež supěla a spolu s rychlíkem ráda často postála si

někde v polích pod mezí, když spatřila vlaštovku

anebo když si dala malou, tzn. dost dlouhou přestávku,

zatímco s cvrčky, kteří rámusí, uličníci motýlí

vedli svoje jednání na lukách, kde zevlouni

pod širáky nebo v celtách tehdá rodili se ještě.

Jistě, na tom nádraží byla také stará, prostá putyka

s malým výčepem hned za dveřmi, kde kromě piva

byla ještě kofola a byl i tonik, a za budovou navíc

byl i malý novinový stánek, kde se v aršících

nedbale a pestře slunily za sklem cizokrajné známky

jak znamení a čáry od neznámých čarodějnic,

jež otvírají portály vedoucí od moří až k hvězdám

potom, co se z básní měšťáky prokletých básníků

staly ony malé obrázky květin, motýlů, letadel a lodí,

saltos mortales metafor, když nad hlavami milenců

krouží milenčiny paty – snad tak i píše se to v Bibli –

a jež bůhvíproč zas se rodí na tak nečekaném místě

zmalebněny a z hostie svých svatých přeneseny

v ikony a drobné vize, za něž do světa lze poslat dopis

poté, co obrátíš je zády a zlehka přidáš si je na rty.

A zatím kolem jak staří šamani vybubnovávaly

na déšť, na bouřku a mraky nákladní vagóny a vlaky,

jež v těch časech dosud mívaly – a proč pak asi? –

úzké „ptačí“ budky pro trampy cestující na černo i bílo,

a prázdna mezi lidmi a jejich náhody i dálky houpaly se

v rytmu přes poémy a vzkazy psané z místních názvů.

The Ancient Art of Minuet in the Town of Sorela

“I am playing on the parquet floor.

The wood is golden, with dark lines

that swirl like puddles when you jump.”

Allegra Huston, the opening of Love Child

When in the early Sunday morning

the town piazza was wide and empty

and all was sacred—nearly and quiet,

on the living room’s parquet floor,

later bleached and with time disappeared,

I, back then as a child, was sole and playing,

and the sun was turning for me minuets

on the beams, its gilded rhyming skates.

“Que de grâce, de charme, de prestige!

Que d’allégresse!”—“Quand on voit

les danses sauvages qu’on a maintenant!

Quelle putridité! Quelle triste décadence!”

two voices came to drop a sighing memo.

But I do still remember the music

there the silence played on the flooring

smoothly polished like a kithara of Orpheus.

And now like him looking over my own shoulder,

over the times’ sunken bridges, vanished shores

and all the heartless, unrelenting flooding flow,

I recognize and even hear in that glimmer

and in its chanting sound Haendel’s Watermusic

on the wave that arches once more in the soul,

the fine and graceful dancing made of balance,

high step and coupé, which couples once embraced

and a lady in one’s arms would come to decorate

with her circling steps and the touching of a hand,

all fair, discreet, delicate—with pas menus

to lift and carry back to Sirens’ cosmic dance

which starts and ends always with bows and honors paid

to the other with whom one has risen where beauty lives.

And in its heart the minuet itself was a poem for two

for its gentle figures stood for consonants and vowels

of an alphabet meant to move and bind a man to Heaven

and then, through the arrayed “S”, its turning pattern,

leave for ever in one another its spell and lasting charm

with ease and nonchalance—worthy of an inborn poet

in the same way in which love pays us all the visits earned

as it comes and recedes—akin to the breath that courts a kiss

and like this rhythm and this rhyme in which law and order

abide and inhere—and thus the soul is being met and tallied.

“Que de grâce, de charme, de prestige!

Que d’allégresse!”—“Quand on voit

les danses sauvages qu’on a maintenant!

Quelle putridité! Quelle triste décadence!”

two voices hiss and swan and sashay

like a Hermes’ wand of Eden

below which any Eve would swoon.

But I do still remember the minuet

there the silence played on the inlays

in that faraway, old and small Ostrov flat

gaily polished like an Orphic instrument,

now all but gone and disappeared

except for a memory or a petite poem

which only those may hear by whom

it was also played—when through

a narrow balcony the sun was coming,

a genteel goddess on the shining skates,

so moving, and yet so calm and unperturbed.

Thus so much had happened on those parquets,

though never ever varnished, tended—healed.