Za Ostrovem U křivé jabloně

Za městem „Mezi rybníky,“

kam se klaní stíny s dlouhých bříz,

bylo místo, tehdy ještě bez chatek,

jemuž říkalo se U křivé jabloně.

Z ní zbýval už jen starý, seschlý kmen,

jenž nízko sehnut nad zemí se plazil,

jako by snil, že i bozi ustrnou se nakonec

a povolí mu stát se nesmrtelným dráčkem.

Však čas už kůru zcela z něho stáh

a tlup dětí bezpočet tělo zářivé

přes den leštil mu a hladil,

a každý, kdo se na něj posadil,

cítil se být mudrc nebo malý král.

Tam k němu si hrát chodívaly školy,

pionýrské oddíly i party rošťáků,

jimž v městě za nás dařilo se hustě

jak bedlám nebo babkám za božího deště.

Kolem prašná cesta dál do polí se vlekla,

a to, co dětství nám tam šepotalo potají,

už se nikdo nedoví – nikdo, jehož duše

nikdy nebyla víc křtěna onou starou jabloní,

z jejíhož mlčení a dřeva i zatvrzené dřeni

stále ještě tvořit nechají se k poezii slova

jak tam, kde Flóra do soch v kráse dosud kamení.