Za Ostrovem U křivé jabloně

Za městem „Mezi rybníky,“

kam se klaní stíny s dlouhých bříz,

bylo místo, tehdy ještě bez chatek,

jemuž říkalo se U křivé jabloně.

Z ní zbýval už jen starý, seschlý kmen,

jenž nízko sehnut nad zemí se plazil,

jako by snil, že i bozi ustrnou se nakonec

a povolí mu stát se nesmrtelným dráčkem.

Však čas už kůru zcela z něho stáh

a tlup dětí bezpočet tělo zářivé

přes den leštil mu a hladil,

a každý, kdo se na něj posadil,

cítil se být mudrc nebo malý král.

Tam k němu si hrát chodívaly školy,

pionýrské oddíly i party rošťáků,

jimž v městě za nás dařilo se hustě

jak bedlám nebo babkám za božího deště.

Kolem prašná cesta dál do polí se vlekla,

a to, co dětství nám tam šepotalo potají,

už se nikdo nedoví – nikdo, jehož duše

nikdy nebyla víc křtěna onou starou jabloní,

z jejíhož mlčení a dřeva i zatvrzené dřeni

stále ještě tvořit nechají se k poezii slova

jak tam, kde Flóra do soch v kráse dosud kamení.

Hudson Springs Park Revisited in Early Autumn

A sliver of the silver

embossed on the lake

by soft, cooling breeze

and chased with clouds

and their hallowed light

(while resonant with names

of other places all around)

seems always that it tries

to find a soundless way

to that calmness and the paths

of Hudson Springs Park—

for there too the air keeps

that silver made of light

and pensive morning mists,

either gathered or spread thin,

thus ever for me present

in its mane of maple leaves

or in the rift and lull

carried over by its name

on the footpath of the white

crushed stones as they clitter

to the rhythm and the beat

of those who stroll and dip

a limb or a wing of their soul

where a poem and one’s stillness meet.

For Facebook and Zuckerberg I am ranked as a banned poet