Praha Střed

(Vzpomínka na prosinec roku 1984)

„Jak osamělá jsou nádraží!“

            Ivan Bunin

I v duši v které už už rozednívá se

Přítmí noci se často ještě drží dole

A tudíž jsou lidé jako údolí

A jsou lidí jež jsou hory

A jsou samoty – samoty rostoucí

Uprostřed velikého města

A zvláště na nádraží za noci

Kdy i vláčky jsou špinavější

A život pokrytý lezavým chladem

Choulí se a motá s námi do únavy

Tu balíky z Moravy a s vejci

Šinou si to až do pyšné Prahy

A s nimi se blíží k nám

Smutnění neklid a vzruch

– vánoční svátky 

Tu na záchodky o kus dál

Chodí štamgasti s opicí

A za nimi ztracenci a hošíci

Dál v škobrtavém procesí

S lunou a se zvířaty

Tam opouštěná fantazie dosud

Čeká jak slečna u vagónu na kohosi

A mizíc splývá s modravým nádražím

Jak tělo se šaty když rozechvěje se

Před polibkem půlnoci

A lidé jsou pobledlí a zamčení

A každý hledí si svého jež ne dávno tak

Ztratil jak korunu s pannou a husitským štítem

Pod pláštěm deště jenž na léta přikryl

I její křídla i jeho zelené peří

Zahrádka u Kostelce nad Vltavou

Kdopak zvonek v té kapličce ještě rozezvoní?

Po návsi babky si to šinou

– křehký krůček malý sun

Šátky vonějí jeřabinou

A s hůlkou kotví na zemi

Ves je plná babích lét

Jež ti jejich paměť

Ovinula kolem

Poraněné hlavy

A z žlutobílé kapličky

Zas je kopretina

A zas z krámu voní

Klučenický chléb 

A dům v zahradě

S rybízem a kosatci

Drží chlad a mlčí

Jak studánka v srdci

Jo, Ostrov

Od kláštera až k Zámku princů

(Okamžik z Ostrovské Zámecké zahrady)

Jdeme starým parkem poprášeným světlem

Jež ničí kroky nikdy neodmetou

A jež chce nám připomenout cosi

Snad v neznámo před zimou na jih ulétlý dotyk

Snad život založený u obrázku s kněžnou od pana Trnky

A ona není nic než brokátem a zlatem

Okorunovaná smrt a černý stín

Než i k ní promluví

Ze zahrady věčná poezie

Snad že již dávno byli jsme tady a kolem nás

Stály nepohnuté sochy jež chtěly se jen otevřít

Tak jako my ale prozatím nevěděly jak

Ne již tu nejsou jsou jen opouštěné stromy

A bílý zámek do něhož vjíždět se má na koni

A jenž sám uprostřed tu loví

V átriu u sebe pod střechou

Milence či pořečtěné anděly

A od kláštera kolem kostela a staré školy

Bystřice se učí jak moudře ukonejšit

Svůj hravý lehký třpyt a spěch

A jsou věci mezi nebem & zemí

Mezi ní a jím a mezi hlavou a srdcem

Na něž nemůžem se ptát

A na něž platí jen

Mírný zkoumavý dotyk

A zatajený dech

Místu, odkud vyšla má prvá haiku

Nakladatelství Oftis nad Orlicí

„Karel Kábrt je Kramerius.“

            Jiří Chum

Kniha rozevřená jako kraj

Na hladkém papíru

Tam l k h

A déčka

Jak přirozené stromy

Vyrůstají nad ostatní

A jenom samohláskám

Které zdobí zpěvné čárky

Je dáno popolézt jak vínu

Po bíle vonící novotě výš

A čípak tajný smysl

Vine se jak moudrý had

Podél hřbetu

S kapkou nesmrtelnosti

Spočívající na jazyku

Zatímco přesné zářezy

Ukolébávají prsty?

Jedna na úvod

Listopad je v půli

A pojednou z údolí ven

Vyšly sněhobílé mraky

Jak vědomí jež chtělo by

Půvab bytí pochytit

A jež ale skoupé

Je na dotyk

Neboť jde o to jak

Stanout v pevném objetí

A na té čisté kráse nic

Neporušit ni neztratit