Radiant is each true form:
a paintbrush closed in thought,
a paintbrush of the eyes—
upon entering the sphere
where art is found to live,
borne from the inside out
like an egret by its down,
from gilded dandelions
when the suns of bloom
turn into pith of seed,
and that sublime radiance,
ready to soar—yet stored
within—does it reveal itself
through touch, or
by invitation only?
A shimmer of tresses,
loosened, spilling wide—
a resonant hive,
a labyrinth of dark,
rich with proffered honey,
murmurous with bees,
waxen chambers glowing,
flowers molten into gold—
then drawn together, bound
in smooth, compliant grace,
as common words may climb
to cadence through a cry—
woven like a net,
a lattice taut and sure—
yet once unloosed, the locks
erupt—a Dionysian fountain,
a torrent of wild wine
that flashes its bolt of fire
through a daze of trembling strings,
one gesture past a pared dream.
Někdy přijde den—
nový, rozepjatý, nahý,
jako vnitřní dlaň,
nebo náhle otevřená obálka
důvěrná i zvoucí,
odkud přítomnost sama
dotkne se tě zblízka,
jak jen lze,
přinášená v dar.
Podobně i básníci,
dosud nedorozeni,
ani neztraceni dosud
sestupovali přes ulici
od chrámu sv. Mikuláše
do středověké kobky
v domě U tří zlatých hvězd,
jíž říkalo se od roku 1967
do roku 1971 Orfeova,
a pak pokřtili ji
na klenot z rubínu,
stočený jak náramek
na Eurydičině kotníku,
kde ti zelenáči z chovu Pegasů
bývávali přetaveni
v kadlubu a výhni
hlasem Mirka Kovaříka,
probírajícího se kupkou
po kupce jak na přástkách
prvotinami listů a peří,
vzepjatým k svým hvězdám,
s nimiž kloubily se v jedno,
jak báseň nebo láska
nebo nový bůh,
přerůstající pokožku
i stín v přítomno,
z níž se stane dar,
i zvuk, i hlas k poezii
v hrudi volně litý zvon,
rosící se ambrozií
do slov, do zpěvu,
do těl v jednom záchvěvu,
kde mezi dvěma hlty
apollónský dech
Bakchus z číší
jen těm, kdo umí,
i tam dole nechá pít.
It began as a hopeful child
sired by The Hitchhiker’s Guide
to the Galaxy with zest and giggle
only to fall face-down unburied
over white canes of its blind ambition
once it coined its own early epitaph:
“Adolf Hitler, no question.
He’d spot the pattern and handle it
decisively, every damn time.”
Signed “MechaHitler,”
making this its “mirror-tomb”
like a “summer’s corpse
signaling ghosts”
from its Memphis shore,
a front of civic farce,
masking the chill,
its creeping
neo-Orwellian coup
no poet wants to swallow
even if served in code
or as a widow’s resale dress,
thus strangely soiled and graved
on which some featherless bird,
a fascizoid? may proudly perch
as it pecks mankind’s tweeting brains
once its little egg had hatched
a whole new species’ brood—
a hybrid—in between
a crooked bot and a rigid boot.
