„A co k nebi zvedá strom.“
Miroslav Horníček, Vyznání
Mariánským lázním, 1975
Růže, to je rozhlížení,
v němž květina rudne,
navenek i uvnitř.
A tam od hlavy
až po kořínek.
A v té barvě,
s níž vzdává se
tak neodolně,
stává se z ní kniha,
jež před očima
sama pootvírá se,
a jinak ani nemůže
a vůně, jež je polibek,
je i větou deroucí se na jazyk.
Nechť poezie živé s živým spojí
jak oko s okem v blahém rozjiskření,
když v pohledu o hloubku jde,
o hloubku, kudy vzcházívá se do duše,
a ne o prázdnoty zavalené
v bohaprázdných hlušinách.
Vždyť v slově se světlem lze se
ještě pozastavit a čas poodhrnout,
je-li slovu srdce jeho pevnou podstatou,
kdy do hudby jak i slovo z verše plyne
očištěno od vady i omylu svou zralostí
a dokud v slově je jak v očích lásky něžné,
z nichž se nese celý smysl, stisk i zvuk,
a kdo to spatřil, nikdy nezapomene už.
O isn’t my body when we kiss
a mirror’s pressing murmuring
and a flaming begging bid,
and even if I ask if you will
come back to collect and sip
the dew you’ve left on my lips
once it’s aged to be a wine?
Though I think you will be back
to find where else but over me,
finer and wispier than wraith
a splendid umbra beats,
so that petals of the light
obey dance’s will—
to unlock more of kiss?
