Linka mezi Stow v Ohiu a Mariánskými Lázněmi v Čechách

 

Svět by si měl dávat pozor na čaroděje

a básníky v mizerné náladě.

 

„Miserere mei, Deus:

secundum magnam misericordiam tuam.“

 

Udělal hodně pro to, aby je udržel v čistotě,

a aby znepokojil mysl básníka.

 

 

Už by mělo být jaro,

ale dnes se vrátil sníh

a průvan lidi mají v hrudi,

a ten občas poskytne i pohled,

 

pohled docela pěkný na město

i život, i na dívky, z nichž touha

nadělala generály mapující srdcím

obranu i útok, pokud ovšem protivník

 

správně pochopí ten manévr a úskok

a neuteče před ní rovnou po výstřelu,

prvně od boku, a pak i ostře přímo z oka.

Neboť, jak Václav Hrabě věděl,

 

na počátku světa, poémy i lásky

rouhavý je úmysl, a blízko vedle

nebo za ním ukáže se hlava dívky,

již se s básní snažíš přijít na jméno.

 

Tichý průvan v hrudi … kdo to okno,

a v něm i nové nevlídno, zapomněl dnes zavřít?

Ne, ta krása při činu se nesmí nechat chytit.

Jen ať projde skrz jak cizinec a host

 

někde v pohraničí mezi lesy a pod oblouky

staré secesní lázeňské promenády

od zřídla s dušičkou, co postačí

jen tak na dopití a na maličký džbánek.

 

Ne, opravdovost ani poezie dnes

při činu nedají se chytit, kde dokonce i noční

modré vlaky zapomněly dávat dobrou noc

a kde dávno už nevěří

 

ani na čerta a jeho dvojníka, Mikuláše,

a kde, jak lidé, když před prahem zouvají si boty,

anděl (profese po zásluze bývalá) oholí si peří

a odloží svá křídla, jež vadí v Praze každému,

 

kdo chce ji mít a pozorovat zblízka –

Vždyť až k jakým novým fašismům a zločinům

je možno, snadno duši v Čechách promlčet,

když na poezii veliké lásky ni na její hladkost nikdo neuvěří už?

S Mirkem Kovaříkem o poezii

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Básník je starobylý pojem,“

Mirek Kovařík řek v interview

pro Kulturu v létě roku 2013.

A ta starobylost pramálo

je schopná mašírovat

krokem současného věku,

 

který smetá z poezie

ono tajemno a jemno,

o němž čtenář

dříve ještě znával,

kdy duše i vášeň

ještě naznak spolu

 

dokázaly ležet

a se srdcem uvnitř

pohromadě spát

a z náznaků

nová abrakadabra,

živé kouzlo čarovat,

 

„Sezami, otevři se!“

kudy pramínek, bystřina,

nebo i povodeň a řeka

ven se lásce hrnou

z výhní, pánví i úst

rozkošných abeced,

 

do jejichž podkroví a pater

chodíme se zastihnout a žasnout

a kde cestě za smyslem

lásku potichu lze vyznat

jak při peripetii onehdy

jednou pod deštníčkem,

 

kdy každému, kdo rozumí a dýchá

náhle rostou oči na vrch hlavy,

oči nové, jinačí, a svět

od země až do nebes se mění,

svou nemožností z mnoha

k světlu zasažen a nemocen.

 

Neboť poezií je nutno umět

stále žít a planout,

a nejen chvilku o neděli

navečer, anebo

když se sejde dav

a je mu třeba něco říct.

 

Poněvadž vše je ztraceno,

když plamínek žádný nevznikne

a nic se v duši, pokud ještě je

(a pakliže už není, to už vůbec),

neutvoří, neuloví, nechytne,

nezastihne – neprobudí.

 

Neboť i na duši a její sluch

je třeba míti štěstí,

a štěstí, to je setkání,

setkání dvou, kdy dva

sobě stávají se křídly,

a k tomu nezbytné je,

 

aby člověk i národ sám

zas toužili se vznést,

kde znovu jde o duši,

o smysl, o naději,

o modlitbou s láskou

rozvířený vzduch.

 

Ale kde báseň

tratí svoji zlatou niť,

kdy upřímnost

počíná v ní utichat,

pak mře a sama

zevnitř vysychá

 

stejně jako milenci,

jak i žena a muž,

když smysl pro zázrak

a pro krásu selhal

jim, umrtveným

mezi sebou pro cit.

 

Ne, poezie neumí

mrtvé k mrtvým přemostit.

K poezii nutno je mít dispozici,

něco v srdci – něco opravdového

ještě v oné pokladnici –

hudbu, její pohyb – osu – sklon,

 

zatímco jsou národy i mnoho lidí,

kteří i po předčasné smrti dál tu žijí

jako mrtvý duch – bez lásky, bez hudby,

bez vášně, bez poezie – stále čekajíce

na ten druhý, jiný, neexistující den,

na sebe jiné a na život jiný –

 

Ale kde se duše dneska ještě rodí,

jež jsou v sobě posvěceny

zlatou září poezie

a jež ji nesou, opatrují

jako boží dar?

Kde je ten kořen,

 

jenž se nedal stít?

A kdo ještě staví jazyku

jeho sloupoví i hradby,

jeho tvrz i chrám?

Kdo se světlu světa,

jeho výsostnému slovu,

 

nechce zohyzdit se sám.

Neboť ryzí poezie,

to je odloučení,

odloučení sebe sama

od duševní smrti,

a není jiné, ani horší smrti,

 

smrti, kde již nelze milovat,

kde již nelze světla dotek

k sobě nést a v sobě číst,

o lásce vědět, lásce pomáhat

a stranit, a znovu láskou znít –

do básně k sobě odcházíme si,

 

v intimissima, kde z to tam

až za smrt – za život i čas,

hluboko až za krev i za tvář

lze dotknout se a sblížit

a z dechu stvořit výpověď

míjením – duši odhalený hlas.

 

Jiří Orten, Miroslav Kovařík – věčně poezií spjatí

 

Ach, Orten – toť koruna

na hlavách všech křižovaných,

hořký a trpký diadém z trní,

z něhož bolest od ostenu

promluvila a vtělila se verši,

jenž světy pozotvíral přes práh.

 

Opuštěný, plný opustivšího,

světlo toho těla rozlámal

potichu na chleba, a to tak,

že na věky věků z něho zbylo

všem slyšícím a věrným –

Jirkům, Jiřinám i Mirkům.

 

To on – bůh-člověk ze zlaté Prahy

za okupace se znakem Ábelovým

přines onu novinu – velkou novou zvěst,

že opuštěné každého z nás plní,

a že proto pranic nemizí a nezmizelo,

pokud chci, zavážeme se a chceš-li …

 

„chceš-li, [pak i] nahmátneš“ – i do ohně,

i do tmy, a jednou dokonce i za tmu,

kam slůvko, světlo, verš i teplo milostné

předají se dotekem, jenž zná, jak ticho

samo zní již k hudbě uvnitř neskonalé

v pietě piana, které křídlem pozvednutým

 

k nám nazpět přitahuje, napřahuje vstříc

nový záchvěv zas – poodvinutou duši,

již zábřesk svléká z osiřelé půlnoci,

takže opustivší vše nejenom se tratí,

ale se i vrací, pokud zváno je naplnit

nám duši a nést a znát náš – její rodný jazyk,

 

pokud duši dopřáno je v nás – volně vát,

a být v řeči plavnou naší řekou s prameny i moři,

protože pranic nemizí a pranic nezemřelo,

dokážeš-li za tmu až dohmátnout svým srdcem,

protože nezmizí nic, kde láska nepřipustí mez,

pokud láska zůstane a vytrvá – jak za tmou, tak i zde.

 

A Mirek Kovařík, ten, jenž sám se vtělil v Elegie,

v jejichž rubáši ke smrti též i odlétal – odcházel zdráhavě?

Toť nový český Ikarus i průvodce – průvodce poetických duší,

a jejich věčný, nesmrtelný milenec s gustem a od srdce

dojatě až k slzám -- ten, co s rozjiskřeným okem čekal

a dál zas bude čekat na nové básnířky a básníky,

 

aby síly a slůvka od lásky a dobroty čistých jako jarní voda

na cestě jim podaroval a ke křídlům jim dech i peří lehké

k vzletu za slunky přidal – viděli jste někdy jeho dlaně? –

ty laskavé a vřelé, jaké mívají jen muzikanti od Boha?

Ještě v Čechách nebylo takových, kdo by tak rozhodně

a vlídně, a též tolik, na kovadlince k běhu podkůvky koval

 

pro hřebce i hřebice apollónských Múz i rohatého Fauna,

a bože kolik jen jich bylo! – říká se, že aspoň na dva tisíce –

A přitom se bál slova recitovat, jako by si nahlas nechtěl

připustit, co sám ze všech nejlíp dělal, uměl, konal –

pouštět přes rty CIT, znovu vzkříšený, oživlý,

znovu hořící a hovořící a ze srdce přímo zářící a žhavý.

 

Chtěl, aby každý dobrý verš z něho sama zas se rodil

a aby vždy bylo tak jak poprvé – kdy poprvé a navždy

krásné je to, úchvatné i nádherné, neboť vždy se pod vším

stále, věčně, jedná o lásce a o ni jde jak o život a bojuje se –

až především, a pořád, a pak i na konec … a proto říkal

svému umění radši přednes nežli recitace, v níž asi slyšel

 

příliš rachot otáčejících rotaček, co lhostejně a mrtvě sází

vedle faktury, seznamu, zatykače, výkazu a výroční zprávy

řádky o tom, že v Čechách opět kdosi „lhal svůj lásky žel.“

A přednes, v němž cit co smysl, vidění, sluch, zrak i hlas,

znovu procitne k renesanci hojivé a rozkřídlené duše,

světa dnešního zakázané ovoce, byl pro něj právě onen akt,

 

čin vrcholící poezie, při kterém jde o vše – o hlas, o spasení,

o nemizení, o spojení, o zrání i o zrození života se vším všudy,

s kořeny, s korunou i s květy i mízou stoupající jak tóny do píšťaly,

skrz naskrz procházející dření – co poezie, život, věčná naše

souvislost, jež váže a zavazuje nás jak na volném a na širém moři

bez ustání loučící se a v nových formách zas slučující se vlny,

 

přes něž občas, jak mi Mirek psal, vřele setkají se a stisknou,

i kdyby jen na dálku, občas i naše vlastní ruce. A tak i ten přednes

poezii sdílenou a v nás znovu spojující se, živenou a rozžehnutou,

nese dál, kde stejná i nová nalézá se duše a básnířky a básníci –

její věční milenci, snílkové a zapřisáhlé snářky, jež Mirek vodí stále

do stájí čekajících Pegasů a ptá se, zdalipak se spolu dávno už neznáme.

 

 

O půlnoci 27. února 2021, a pak ráno 28. února (kdy posledních sedm strof přišlo ke mně samo akorát před probuzením) vpředvečer výročí Kovaříkova úmrtí 4. března 2020