Ach, Orten – toť koruna
na hlavách všech
křižovaných,
hořký a trpký diadém
z trní,
z něhož bolest od
ostenu
promluvila a vtělila
se verši,
jenž světy pozotvíral
přes práh.
Opuštěný, plný opustivšího,
světlo toho těla
rozlámal
potichu na chleba, a
to tak,
že na věky věků z něho
zbylo
všem slyšícím a
věrným –
Jirkům, Jiřinám i
Mirkům.
To on – bůh-člověk ze
zlaté Prahy
za okupace se znakem
Ábelovým
přines onu novinu – velkou
novou zvěst,
že opuštěné každého
z nás plní,
a že proto pranic nemizí
a nezmizelo,
pokud chci, zavážeme
se a chceš-li …
„chceš-li, [pak i] nahmátneš“ – i do ohně,
i do tmy, a jednou
dokonce i za tmu,
kam slůvko, světlo,
verš i teplo milostné
předají se dotekem,
jenž zná, jak ticho
samo zní již k hudbě
uvnitř neskonalé
v pietě piana, které
křídlem pozvednutým
k nám nazpět přitahuje,
napřahuje vstříc
nový záchvěv zas – poodvinutou
duši,
již zábřesk svléká z osiřelé
půlnoci,
takže opustivší vše nejenom
se tratí,
ale se i vrací,
pokud zváno je naplnit
nám duši a nést a znát
náš – její rodný jazyk,
pokud duši dopřáno
je v nás – volně vát,
a být v řeči plavnou
naší řekou s prameny i moři,
protože pranic
nemizí a pranic nezemřelo,
dokážeš-li za tmu až
dohmátnout svým srdcem,
protože nezmizí nic,
kde láska nepřipustí mez,
pokud láska zůstane a
vytrvá – jak za tmou, tak i zde.
A Mirek Kovařík, ten,
jenž sám se vtělil v Elegie,
v jejichž rubáši
ke smrti též i odlétal – odcházel zdráhavě?
Toť nový český
Ikarus i průvodce – průvodce poetických duší,
a jejich věčný, nesmrtelný
milenec s gustem a od srdce
dojatě až k slzám
-- ten, co s rozjiskřeným okem čekal
a dál zas bude čekat
na nové básnířky a básníky,
aby síly a slůvka od
lásky a dobroty čistých jako jarní voda
na cestě jim podaroval
a ke křídlům jim dech i peří lehké
k vzletu za
slunky přidal – viděli jste někdy jeho dlaně? –
ty laskavé a vřelé,
jaké mívají jen muzikanti od Boha?
Ještě v Čechách
nebylo takových, kdo by tak rozhodně
a vlídně, a též
tolik, na kovadlince k běhu podkůvky koval
pro hřebce i hřebice
apollónských Múz i rohatého Fauna,
a bože kolik jen
jich bylo! – říká se, že aspoň na dva tisíce –
A přitom se bál
slova recitovat, jako by si nahlas nechtěl
připustit, co sám ze
všech nejlíp dělal, uměl, konal –
pouštět přes rty CIT,
znovu vzkříšený, oživlý,
znovu hořící a
hovořící a ze srdce přímo zářící a žhavý.
Chtěl, aby každý dobrý
verš z něho sama zas se rodil
a aby vždy bylo tak jak
poprvé – kdy poprvé a navždy
krásné je to, úchvatné
i nádherné, neboť vždy se pod vším
stále, věčně, jedná
o lásce a o ni jde jak o život a bojuje se –
až především, a
pořád, a pak i na konec … a proto říkal
svému umění radši přednes
nežli recitace, v níž asi slyšel
příliš rachot
otáčejících rotaček, co lhostejně a mrtvě sází
vedle faktury, seznamu,
zatykače, výkazu a výroční zprávy
řádky o tom, že v Čechách
opět kdosi „lhal svůj lásky žel.“
A přednes, v němž
cit co smysl, vidění, sluch, zrak i hlas,
znovu procitne k
renesanci hojivé a rozkřídlené duše,
světa dnešního zakázané
ovoce, byl pro něj právě onen akt,
čin vrcholící
poezie, při kterém jde o vše – o hlas, o spasení,
o nemizení, o spojení,
o zrání i o zrození života se vším všudy,
s kořeny, s korunou
i s květy i mízou stoupající jak tóny do píšťaly,
skrz naskrz
procházející dření – co poezie, život, věčná naše
souvislost, jež váže
a zavazuje nás jak na volném a na širém moři
bez ustání loučící
se a v nových formách zas slučující se vlny,
přes něž občas, jak
mi Mirek psal, vřele setkají se a stisknou,
i kdyby jen na
dálku, občas i naše vlastní ruce. A tak i ten přednes
poezii sdílenou a v nás
znovu spojující se, živenou a rozžehnutou,
nese dál, kde stejná
i nová nalézá se duše a básnířky a básníci –
její věční milenci, snílkové
a zapřisáhlé snářky, jež Mirek vodí stále
do stájí čekajících
Pegasů a ptá se, zdalipak se spolu dávno už neznáme.
O půlnoci 27. února
2021, a pak ráno 28. února (kdy posledních sedm strof přišlo ke mně samo akorát
před probuzením) vpředvečer výročí Kovaříkova úmrtí 4. března 2020
