Kostelík opírá se o svou věž,
v níž se od úderu srdce
zvonu vrací hlas,
zatímco ji zvenku šatí jas,
a u domu přes ulici plůtky
tázavě už dlouho postávají
bez odpovědi však,
kdo přeskočí je nakonec
a způsobí tak jednou
aspoň titěrný poprask,
kde jinak nic se neděje
kromě toho, že lidé
pryč jen odcházejí.
S foliemi rozhrnutých snů.
No comments:
Post a Comment