A Song of Plum Letters and Rain

 

In China, ripening of plumps

concurs with early summer rains

people used to call mei-yu, plum

rains, that made them stay at home

 

and didn’t go out to see their friends.

But aren’t poems too a lot like growing

plumps meant to help us move our minds

and hearts from flower brave to blossom

 

even from the covers of cold and snow

to fruit with ample flesh and new life-

bearing pits and do not strings of rain

 

summon lines of calligraphic sounds

that make us listen & through which

our souls seek to go out and meet?

A Paean to Pulchritude

 

The body is an opus, a creation—

always meant to stand as affirmation

that the human form, and the feminine

kind way more, and albeit mortal, as time

 

sets to sculpt back into stone and dust,

was made to bear into the world

a face of a god or a goddess even.

Even where its gleam is marked

 

by an umbra, its canvas’ dark part,

where each bend and line or arc

ties us in a cosmic dragon’s folds

 

in whose grasp a pearl is, and the pearl

is a treasure, and the treasure—our heart,

and the heart—our soul’s lost memory.

I přes den do sebe zamyšlen zůstává ten kraj

 

Bílé, vápenné domky

pod červenou střechou

za poledne

lehají si do kopretin.

 

A kostelíky s věží

místo hlavy

nad návsemi

klekají si na kolena.

 

Za Zahrádkou do Jíckovic

přes pastviny vede stará cesta

a dole za kameny u potoka

 

hřeben vánku čechrá kštice rákosí,

a ty tišiny i teď však voní medovicí,

pro niž z nebe záři chytá ranní rosa.

Obrázek odkudsi z jižních Čech

 

Kostelík opírá se o svou věž,

v níž se od úderu srdce

zvonu vrací hlas,

zatímco ji zvenku šatí jas,

 

a u domu přes ulici plůtky

tázavě už dlouho postávají

bez odpovědi však,

kdo přeskočí je nakonec

 

a způsobí tak jednou

aspoň titěrný poprask,

kde jinak nic se neděje

 

kromě toho, že lidé

pryč jen odcházejí.

S foliemi rozhrnutých snů.