Rudolf Matys v Dechu kdysi psal,
že lístek podzimkový
a báseň, jež završí svou knihu,
světu i času na opačné straně
chvěním exitu a extáze
z temnot vyvracejí kořeny.
Párkrát mně samotnému stalo se,
že při běhu v Ohiu po stezce
kolem „Křivolaké řeky“
přede mnou či za mnou
najednou se zřítí strom
a je to, jako když praská
ve švech naráz celé nebe.
Ale je to zvláštní věc,
že hrom onoho pádu
daleko více ještě ohluší
ono ticho a prázdno,
jež si po všem potom lehá
k cestě dolů v přikrytou jím zem.
A když se zastavíš – ohlédneš,
pak cítíš, že tvé srdce dělil – dělí
také jeho dech, a puls, a řeč, a touha,
a že ani pod tím výkřikem ticha
věčnou naší souvislost nic už nevyvrátí.
No comments:
Post a Comment