Praha Střed

(Vzpomínka na prosinec roku 1984)

„Jak osamělá jsou nádraží!“

            Ivan Bunin

I v duši v které už už rozednívá se

Přítmí noci se často ještě drží dole

A tudíž jsou lidé jako údolí

A jsou lidí jež jsou hory

A jsou samoty – samoty rostoucí

Uprostřed velikého města

A zvláště na nádraží za noci

Kdy i vláčky jsou špinavější

A život pokrytý lezavým chladem

Choulí se a motá s námi do únavy

Tu balíky z Moravy a s vejci

Šinou si to až do pyšné Prahy

A s nimi se blíží k nám

Smutnění neklid a vzruch

– vánoční svátky 

Tu na záchodky o kus dál

Chodí štamgasti s opicí

A za nimi ztracenci a hošíci

Dál v škobrtavém procesí

S lunou a se zvířaty

Tam opouštěná fantazie dosud

Čeká jak slečna u vagónu na kohosi

A mizíc splývá s modravým nádražím

Jak tělo se šaty když rozechvěje se

Před polibkem půlnoci

A lidé jsou pobledlí a zamčení

A každý hledí si svého jež ne dávno tak

Ztratil jak korunu s pannou a husitským štítem

Pod pláštěm deště jenž na léta přikryl

I její křídla i jeho zelené peří